Trhy se podle všeho domnívají, že v evropském bankovním systému se něco děje. Akcie jsou pod velkým prodejním tlakem, její konvertibilní dluhopisy kolabují. Několik menších italských bank bylo zachraňováno vládou, akciový index evropských bank ztratil během pár týdnů třetinu své hodnoty.
Samozřejmě je možné, že jde jen o závan paniky a v následujících týdnech akcie bank zase posílí. Nebylo by to poprvé, kdy tento sektor prošel panickými výprodeji jen proto, aby následovala silná rally. I přesto však může jít o známku, že finanční instituce jsou v hlubokých problémech, které pramení z toxické kombinace velmi nízkých sazeb a možných vysokých ztrát pramenících z propadu cen komodit.
Pokud sektor skutečně čelí hlubším problémům, musíme na ně být připravení. To znamená, že musíme nechat banky padnout. Další kolo vládní pomoci je nepřijatelné. Veřejné finance by jej neunesly, veřejnost by byla pobouřena a morální hazard by byl příliš veliký. Pokud skutečně hrozí bankrot několika bank, měli bychom být připravení a ochotní nechat je padnout.
Vedle množících se známek hlubokých problémů ve finančním sektoru se objevují i signály další dluhové krize. Tentokrát hrozí zemím, které se zaměřují na exporty komodit, ne zemím na periferii eurozóny. Ázerbájdžán už nyní vyjednává záchranný balíček s MMF. Venezuela a Ekvádor jsou podle všeho už v podstatě v bankrotu a nemusí trvat dlouho a do hlubokých problémů se dostanou i Rusko a Saúdská Arábie. A zde již jde o významné světové ekonomiky. Pokud se takový scénář naplní, budou to právě banky, kdo ponese většinu tíhy této krize.
Celý problém může zhoršovat uvolněná monetární politika, protože nulové sazby působí negativně na ziskové marže bank. Všichni si myslí, že nízké sazby mají bankám pomáhat, ve skutečnosti jim ale škodí. V Evropě navíc najdeme u řady zemí negativní sazby a banky tak v podstatě platí za to, že drží hotovost. To je časem znatelně oslabí. Nikdo neví, zda to vše povede ke krizi v bankovním sektoru. Rok 2008 ukázal, že nelze odhadnout, v které části systému se nakonec ztráty a problémy projeví nejvíce. Jak ale bylo uvedeno, měli bychom si být jistí jednou věcí: Tentokrát by banky neměly dostat žádnou pomoc z veřejných zdrojů.
Pomoc poskytnutou v roce 2008 lze ospravedlnit s tím, že šlo o naprosto výjimečný krok. Nyní jsou veřejné finance v horším stavu a veřejnost by další podporu poskytnutou bankám vnímala jako velmi nespravedlivý krok. A bankéři by zjistili, že skutečně nemusí platit za své chyby. Pokud jejich banky dostávají pravidelnou pomoc, je s celým odvětvím něco od základu špatného. Podobné to bylo s automobilkami v sedmdesátých letech a uhelnými společnostmi v letech osmdesátých. Nyní se to může týkat bank. Pomoc dvakrát za deset let je příliš častá.
S rozhodnutím bychom ale neměli čekat, až se věci zhorší. Během krize nikdo nepřemýšlí jasně a naše kroky by měly být naplánovány předem. Měly by také být velmi jednoduché. To znamená, že pokud se u nějakých bank objeví vážné problémy, mělo by těmto bankám být umožněno, aby padly. Jinak se z tohoto kolotoče nikdy nedostaneme.
Autorem je Matthew Lynn.
Zdroj: The Telegraph