Před čtyřiadvaceti lety, uprostřed ošklivého soupeření před prezidentskými volbami v USA, manažer kampaně Billa Clintona výstižně shrnul poselství svého kandidáta: „Jde o ekonomiku, hlupáku,“ řekl. Dnes, kdy se investoři urputně snaží pochopit, co vyvolává extrémní volatilitu na finančních trzích, se nabízí neméně trefné vysvětlení: Jde o hloupou politiku.
Politiky centrálních bank se vychýlily od podpory trhů k jejich potenciální destabilizaci. Trhy se teď o pomoc obracejí ke strukturální reformě a fiskální politice. V tomto světle je na místě pohlížet na současné pohyby cen prizmatem geopolitiky. A není to hezký pohled.
Nikde to není zřetelnější než na trzích s ropou, kde se ceny zhroutily a ropa Brent i surová ropa teď povlávají na úrovni zhruba 30 dolarů za barel. Právě míra ropného pádu a následné deflační obavy se uvádějí jako významný faktor celkového pozdvižení na trzích. V lednu korelace mezi cenami surové ropy a indexem S&P 500 dosáhla nejvyšší hladiny od roku 1990.
Začíná být čím dál zjevnější, že propad z hladiny ve výši 110 dolarů za barel v létě roku 2014 vysvětluje spíš dynamika nabídky než klesající poptávka. První sestupný pohyb byl veden posunem ke konkurenčním cenám, k němuž došlo v důsledku rozpadu monopolní síly Saúdské Arábie, doprovázenému touhou OPEC zakročit proti hrozbě americké ropy z břidlic. Rovněž nedávné zrušení sankcí proti Íránu a tím vyvolaný vzestup globální nabídky ropy vyústil v další 9% pokles cen v řádu dní.
Tyto pohyby nabídky utváří politiky. Každodenní titulky o možných koordinovaných opatřeních klíčových zemí produkujících ropu vyvolávají kolísání cen ropy a určují chuť jít do rizika napříč finančními trhy. Politika je však natolik zmatečná, že koordinace se zdá přinejlepším nepravděpodobná; íránský ministr ropného průmyslu nedávno označil potenciální zmražení produkce OPEC za „žert“. Íránské parlamentní volby tuto nejistotu ještě zvětšují.
Dalším populárním vysvětlením mely na současných trzích je vedle ropy také hospodářské zpomalení v Číně; mnozí investoři jej označují za příčinu letošního sesutí cen akcií. Toto zpomalení, odrážející přechod Číny od růstu taženého investicemi k růstu taženému spotřebou, se ale všeobecně očekávalo a tempo růstu ve výši 6,8 % v roce 2015 odpovídalo prognózám.
Problém ve skutečnosti představují politické chyby, jež zemi přivodili sami čínští političtí lídři. Neuvážený zásah do akciových trhů v červenci 2015, následovaný špatně komunikovanou kurzovní korekcí v srpnu, přiměl investory k pochybnostem o schopnostech tvůrců politik.
Od počátku roku tyto obavy sílí. Měnová politika zůstává zmatečná, zatímco nově zavedené (a brzy zase odstraněné) jisticí vypínače akciového trhu uspíšily tržní propady, jelikož investoři se snaží prodat akcie dřív, než zmizí likvidita. Navíc nákupy uskutečňované státem vlastněnými finančními ústavy ani zákazy prodejů uvalené na velké institucionální akcionáře nemohou zůstat trvalým rysem trhu, má-li být skutečně volný. Nejistotu ještě prohloubí očekávané změny ve vedení země – během nadcházejících 18 měsíců dojde k výměně šesti ze sedmi členů stálého výboru politbyra.
Labilní politika rostoucí měrou ovlivňuje situaci i na dalších rozvíjejících se trzích. V Brazílii se vláda úporně snaží skloubit svůj populistický program s nižšími komoditními cenami, ochabujícím růstem a vytrvalou inflací. Reformy navíc ochromil korupční skandál. Nyní tedy divu, že se brazilský akciový trh od loňského května propadl o 28 %.
V Rusku politika také zhoršuje negativní šok vyvolaný cenami ropy. K beztak zpomalující trajektorii růstu ještě přispívají západní sankce a ohrožují schopnost Ruska získat na globálních trzích dluhový kapitál. Rubl se od počátku roku 2014 zřítil o 130 % a HDP se v roce 2015 smrštil o 3,7 %.
Přesto Rusko podává hvězdný výkon, srovnáme-li jej s Venezuelou, kde vláda prezidenta Nicoláse Madura přihlíží naprostému rozkladu ekonomiky. Analytici skutečně tvrdí, že země překročila „bod, za nímž není návratu“. Těžkosti má i relativně dynamická Indie, neboť tamní poutavý reformní program narušují sociální protesty.
V Evropě slábne efektivita měnových politik Evropské centrální banky, jelikož politická scéna je čím dál křehčí. Ve Velké Británii průzkumy veřejného mínění ukazují, že referendum o dalším členství v Evropské unii, které proběhne 23. června, bude mimořádně těsné – což je zřetelná hrozba pro stabilitu trhu, která se promítla do okamžitého výprodeje liber.
Německou vládu přitom ohrožuje migrační krize; uvnitř strany kancléřky Angely Merkelové, která ztrácí voličskou podporu, se prohlubují spory. Jednostranné rozhodnutí Rakouska a devíti balkánských států znemožnit tok migrantů přes jejich hranice vyvolal politické turbulence. Migrační krize bude mít dalekosáhlé dozvuky, včetně potenciální destrukce schengenského prostoru.
Co se týče jižní Evropy, nedávné španělské volby neměly jasný výsledek a absence stabilní vlády by mohla zhatit ekonomické oživení, které v roce 2015 dostalo spád. Sanace bank z peněz věřitelů v režii italské vlády vyvolává volatilitu; přední banky zažívají mimořádné jednodenní propady akcií. Narušení reputace premiéra Mattea Renziho co do spolehlivosti vyvolala obavy z opětovného politického chaosu.
Obrátíme-li se do Japonska, síla akcií od nástupu ministerského předsedy Šinzó Abeho do úřadu se zakládá na „třech šípech“ jeho strategie nazývané „abenomika“: měnové stimulaci, fiskální stimulaci a strukturální reformě. Jeden šíp vystřelila japonská centrální banka, když rozšířila měnovou základnu na 80 bilionů jenů (710 miliard dolarů) a nedávno zavedla záporné úrokové sazby. Tato hybnost ale citelně opadla, neboť investoři čekají na strukturální reformy nezbytné k trvalému zlepšení ekonomických a tržních fundamentů.
Hluboká frustrace voličů v USA dala impulz k levicové nabídce Bernieho Sanderse na nominaci Demokratické strany do prezidentských voleb a k neskutečně jedovaté kampani, již vede Donald Trump. Když se teď po primárkách v deseti státech během „volebního superúterý“ zvětšil Trumpův náskok v boji o nominaci Republikánské strany, finanční trhy, hledající stabilitu a předvídatelnost, nacházejí tyto rysy v politice největší světové ekonomiky jen těžko.
Historie se sice neopakuje, ale doufejme, že najde svůj rytmus. V 90. letech minulého století se hospodářství USA stabilizovalo a pak se vzedmulo vpřed, tažené zrychlující produktivitou a podporované zdravou měnovou a fiskální politikou. Napravit ekonomiky bude ale možná snazší než napravit dnešní dysfunkční politiku, která může být nedílnou součástí „nového normálu“.
Autorem je Alexander Friedman, generální ředitel GAM Holding.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org