Takzvané „růstové zázraky“ jsou častým tématem ekonomických debat, ale jejich skutečný přínos je obecně přeceňován. Většina nejbohatších a ekonomicky nejzdravějších zemí na světě se obejde bez nich. Například Dánsko, které má příjem na hlavu ve výši 52 000 dolarů a jehož populace je považována za nejspokojenější na světě, si růstovým zázrakem nikdy neprošlo.
Naopak, dánská ekonomická historie je obrovskou nudou. Mezi roky 1890 a 1916 dosahoval ekonomický růst této severské země 1,9 % ročně. Pokud bychom poté počítali s tím, že po roce 1916 bude následujících 100 let vše pokračovat stejným tempem, naše cílová projekce příjmu na hlavu by se zhruba rovnala dnešní skutečnosti. Ekonomové Lant Pritchett a Lawrence Summers poukazují také na to, že Dánsko dosahuje růstu po 84 % času a neprošlo žádnou hlubokou recesí.
Dobrým příkladem jsou i Spojené státy v devatenáctém století. Tehdy ekonomicky předběhly Latinskou Ameriku, ale příčinou byly zejména problémy její ekonomiky a ne zářný růst ve Spojených státech. Jejich průměrné tempo ekonomického růstu dosahovalo jen 2 %. Ve srovnání s dnešní Čínou nebo Indií nejde o žádný mimořádný výkon. Jenže Spojeným státům se na dlouhou dobu podařilo vyhnout se velkým katastrofám (vyjma občanské války) a jejich pokrok byl sice relativně pomalý, ale soustavný a dlouhodobý. Latinská Amerika po dlouhou dobu stagnovala, ztratila drahocenný čas, její infrastruktura a systém vzdělávání ztrácely na kvalitě a následně bylo pro její ekonomiku těžké dohnat ve dvacátém století náskok jiných zemí.
Pomalý růst tedy neznamená prohru, jak ukazují Spojené státy či Dánsko. Pro ekonomiky, které si už prošly obdobím rychlého technologického rozvoje, je těžké dosáhnout dalšího prudkého růstu. Toho dosahují země, které se dotahují na vyspělé ekonomiky a těží z přenosu technologií a know-how. Týkalo se to asijských tygrů včetně Japonska či Jižní Koreje s Čínou. Tyto země dokázaly růst 8 – 10% tempem ročně.
Investorům země jako Dánsko ukazují, jaká může být budoucnost původně rychle rostoucích rozvíjejících se ekonomik. Dřívější růstový model asijských zemí je už historií. Dnešní svět tak může v mnoha ohledech připomínat globální ekonomiku devatenáctého století. Mezinárodní obchod se již nebude výrazně zvyšovat, exporty neporostou. Rozvíjející se ekonomiky porostou pomaleji, jejich rozvoj bude záviset hlavně na zlepšování jejich institucí. Alternativ moc nebude. Zajímavé je, že Číně ani Indii se v devatenáctém století moc dobře nevedlo. Trpěly pod koloniální nadvládou, dolehla na ně špatná ekonomická politika, jejich vládci měli na starosti jiné věci než blahobyt svých občanů. I z toho plyne, že se dnes musí tyto a další rozvíjející se země naučit pomalému, ale dlouhodobému a systematickému růstu, nebo bude jejich ekonomika trpět.
Autorem je Tyler Cowen, který působí jako profesor ekonomie na George Mason University.
Zdroj: Bloomberg