Eurozóně se konečně podařilo zařadit se mezi ekonomiky, které si užívají globálního oživení. Její růst se v roce 2017 pravděpodobně pohyboval na 2,3 % a tudíž se nacházel znatelně nad trendem. Jde o nejlepší výkon od pádu Lehman Brothers. Pimco ve svém novém výhledu pro eurozónu poukazuje na to, že příčinou je jednak mírně expanzivní fiskální politika, monetární stimulace, která vedla k oživení úvěrového cyklu, a také silný globální obchod a zdravá poptávka soukromého sektoru, která byla v předchozích letech brzděna slabou ekonomikou. Je ale výhled podobně optimistický jako současná situace?
Pimco ve svém základním scénáři očekává, že evropská ekonomika letos poroste o 2 – 2,5 %. Poslední data přitom naznačují, že vývoj by mohl být ještě lepší. Například poslední PMI ukazuje, že růst by se mohl pohybovat kolem 3 %. Navíc je zřejmá jeho značná synchronizace napříč celým kontinentem. PMI rostou v Německu, ale i ve Francii, Itálii a Španělsku, což naznačuje, že růst celé eurozóny se bude i nadále pohybovat nad potenciálem. Tento ekonomický „příliv“ zvedá všechny lodě, takže k oživení dochází i v Irsku, Portugalsku a na Kypru. Známky uzdravení dokonce vykazuje i Řecko.
Jádrová inflace v eurozóně se ale přes výše uvedené nadále nachází kolem 1 %, takže ECB je stále vzdálena naplnění svého 2% inflačního cíle. Její nákupy aktiv budou od ledna sníženy a na konci roku pravděpodobně klesnou na nulu. Pimco se ovšem domnívá, že sazby se nebudou měnit až do poloviny roku 2019. Monetární politika tak bude i nadále značně uvolněná, což by se mělo projevit pokračujícím boomem.
Pozitivně by měl působit rovněž pokles politického rizika, který přinesly výsledky nizozemských a francouzských voleb. V Německu sice výrazně nepokročilo jednání o vytvoření vládní koalice, ovšem i kdyby došlo k novým volbám, pravděpodobně nedojde k velkým politickým posunům. Průzkumy veřejného mínění v celé Evropě navíc ukazují na politickou stabilizaci a snížení podpory populistických stran.
Některé extrémnější strany navíc mírní své postoje, což může být odrazem toho, jak si vedla Marine Le Penová během francouzských prezidentských voleb. Důležitým bodem budou volby v Itálii naplánované na březen, kde je podle Pimca nejpravděpodobnějším výsledkem slabá koalice umírněných stran. Nejde sice o ideální výstup, ale aspoň neroste riziko protievropsky zaměřené vlády, která by nechtěla provádět potřebné reformy.
Pimco přes vše uvedené varuje před přílišným investičním optimismem. Eurozóna totiž „ani zdaleka nevyřešila všechny existenciální výzvy“. Mezi ně patří zejména oddlužení soukromého sektoru po celém regionu. Jemu mimo jiné brání „strukturálně nízká inflace v Německu“ spojená s dezinflací v několika dalších zemích, které musí obnovit svou konkurenceschopnost. ECB navíc přistupuje velmi vlažně k plnění svého inflačního cíle, což celou věc ještě zhoršuje.
Pimco kritizuje i to, že v regionu nedochází k optimalizaci makroekonomické politiky, která by v současné době znamenala utahování na periferii a naopak podporu poptávky v jádru, kde by mělo dojít k růstu mezd i inflace. Německo a Nizozemí namísto toho stále dosahují vysokých přebytků běžného účtu a rozpočtových přebytků. V Německu navíc přetrvává výrazná averze ke zvýšení inflace. Nedochází tak k potřebné makroekonomické konvergenci, což může být eliminováno jen zvýšenou solidaritou a transfery. Jenže o nějakém smysluplném společném rozpočtu zatím podle Pimca nemůže být řeči.
Absenci konvergenční makroekonomické politiky a stabilizačních mechanizmů zatím ECB eliminovala svou politikou. Zmíněné nedostatky jsou navíc nyní maskovány pozitivním ekonomickým vývojem, ale v případě dalšího šoku opět jasně vyplavou na povrch. „Pak bude jednota regionu opět těžce zkoušena,“ prorokuje Pimco.
Zdroj: Pimco