Evropská komise na počátku července rozhodla, že Itálie by neměla být potrestána za to, že vývoj jejího zadlužení porušil v roce 2018 fiskální pravidla Unie. Italská vláda letos v rozpočtu uspořila 0,4 % HDP a díky tomu se zdá, že se EU vyhne vážné konfrontaci. The Economist ale tvrdí, že ta byla spíše jen odložena, protože „temná realita italských vládních financí se nezměnila“. Deficity překračují hranici 3 % HDP, dluhy leží nebetyčně vysoko a nejhorší je absence ekonomického růstu.
The Economist připomíná, že Itálie za zbytkem Evropy zaostává už od zavedení eura. Patrné je to například z toho, že průměrný Němec, Francouz či Španěl je na tom dnes v reálném vyjádření o pětinu lépe než v roce 1999, příjmy ve východní Evropě se více než zdvojnásobily, ale průměrný Ital bohatší není. Z toho pramenící nespokojenost využila Liga severu a Hnutí pěti hvězd. Jejich vůdci byli schopni vyvolat zlobu vůči EU, která je podle šéfa Ligy Mattea Salviniho „gulagem“. A za druhého nepřítele jsou považování migranti z Libye, jejichž příliv má být také částečně vinou EU.
Současná italská vláda je v podstatě v neustálém konfliktu s Bruselem a „zároveň představuje jeho nejpalčivější problém“. Země je příliš velká na to, aby jí mohla být poskytnuta dostatečně velká finanční pomoc, která by dala do pořádku její finance v případě vážné krize. A její bankovní a finanční systém je zároveň velmi křehký. Italská vláda tvrdí, že bruselská pravidla a požadavky dusí domácí růst, Brusel hovoří o strukturálních problémech italské ekonomiky. The Economist přitom tvrdí, že „ani jedna strana nemá úplnou pravdu“. Italská ekonomika byla poznamenána problémy v mezinárodním obchodu a pravděpodobně se nenachází tak blízko svému potenciálu, jak tvrdí Evropská komise. Vláda ale zase nemá tak velký prostor pro stimulaci, což se ukázalo vloni, když její snahy vyvolaly negativní reakci trhů.
The Economist se domnívá, že Brusel neměl ztrácet čas jednáním o detailech italského rozpočtu a namísto toho měl souhlasit s vyššími výdaji italské vlády. Ovšem výměnou za slib potřebných strukturálních reforem zvyšujících růst. Z takové dohody by těžily obě strany. Populisté by nebyli tolik omezováni eurokraty a přitom by stále museli brát ohledy na reakci trhů A Brusel by získal také, protože by se zvýšila dlouhodobá stabilita země a tudíž celé Evropy. „Eurokraté by si to měli pamatovat, protože Itálie bude stále zaostávat,“ uzavírá The Economist.
Zdroj: The Economist