„Existují důkazy, že lidé se s přibývajícím věkem stávají konzervativnější..., nicméně většina studií ukazuje, že politické názory jsou formovány v mládí, a to významnými ekonomickými a politickými událostmi. Ve Spojených státech pocit ekonomické nejistoty posunul generaci mileniánů (narozených mezi lety 1981 a 1996) a generaci Gen Zers, narozených po roce 1996, směrem doleva,“ tvrdí The Atlantic. Mladí Američané tak podle něj chtějí, aby se jejich země poevropštila a bylo v ní dostupné například bezplatné vzdělání. Starší Američané naopak tíhnou směrem k politice současného prezidenta Donalda Trumpa. The Atlantic si pak klade otázku, kam ale v současné době směřují evropští mileniáni, když se těm americkým zalíbila evropská cesta?
Obecně se tvrdí, že se mladí lidé v Evropě stali obětí krajně pravicových populistů poté, co proběhla finanční krize a následně krize migrační. Přispělo k tomu i to, že si nepamatují doby, kdy v Evropě vládl nacionalismus a válčilo se. The Atlantic poukazuje na to, že francouzská Národní fronta byla u voličů ve věku pod 35 let ve volbách roku 2015 skutečně nepopulárnější, ovšem „další volby už ukázaly, že mladí se podobně jako v USA posouvají více doleva“. V Německu pak celonárodní volby ukázaly na velkou podporu, kterou mají u mladých Zelení. Podle průzkumu Eurobarometeru pak mladá generace Evropanů skutečně tíhne k levici, takže situace v této oblasti připomíná tu ve Spojených státech.
„Mileniáni a Gen Zers si považují veřejných služeb a obávají se rasové a jiné diskriminace a také změny klimatu. Jsou více pro Evropu než předchozí generace a mají větší ochotu přesouvat pravomoce do Bruselu,“ tvrdí The Atlantic. Detailnější data z průzkumů veřejného mínění ale podle něj přece jen ukazují, že nejsou „tak progresivní“ jako jejich americké protějšky a jejich pozice se více blíží politickému středu.
„V USA mladé generace ztrácejí svou víru v americký sen, který stojí na individualismu a přesvědčení, že každý má svůj osud ve svých rukou. Podle některých průzkumů dokonce lidé více věří socialismu než kapitalismu. Naopak v Evropě se lidé mladší 30 let domnívají častěji než jejich rodiče, že chudoba je výsledkem jednání jedince. Tito lidé stále podporují sociální smlouvu typickou pro evropské země, kde stát blahobytu omezuje nerovnost a poskytuje štědré služby. Nicméně již tolik nefandí fiskálnímu přerozdělování, které by mělo tlumit nerovnost ve společnosti,“ píše The Atlantic.
Výzkum Mezinárodního měnového fondu přitom ukazuje, že to byly právě mladé generace, kdo nesl největší tíhu poslední finanční krize. Ta se totiž dotkla nejméně zaměstnanců ve státním sektoru, kteří jsou obvykle starší a užívají si „chráněných pracovních míst“. Vysoká nezaměstnanost postihla zejména ty mladší a to samé platí o fiskální konsolidaci, která v Evropě proběhla. Proč tedy nejsou mladí Evropané tak otevření fiskální redistribuci jako jejich americké protějšky? The Atlantic tvrdí, že to je možná kvůli evropským zkušenostem, které ukazují, že taková politika nemusí řešit existující ekonomické problémy. A zatímco mladí v USA mají své představy o tom, jak to funguje v například v zemích na severu Evropy, tamní mladá generace zastává trochu jiný názor. Zjistila totiž, že štědrý stát blahobytu chrání během těžkých období mnohem více ty starší, než je. The Atlantic dodává, že chybou je už samotné zobecňování toho, jak to v Evropě vypadá, protože jednotlivé země mají mnohdy úplně rozdílné zkušenosti. A vypovídající je i to, že rozdíl v příjmech mezi Lucemburskem a Rumunskem je devítinásobný, zatímco rozdíl mezi státem s nejvyššími a nejnižšími příjmy v USA dosahuje jen dvojnásobku.
Britský filozof Edmund Burke napsal, že stát je partnerstvím, a to nejen mezi těmi, kteří nyní žijí, ale i mezi nimi a těmi, kteří jsou již po smrti nebo se mají narodit. The Atlantic tvrdí, že takové smýšlení je dobrým základem pro to, aby se společnost sjednocovala, namísto toho, aby docházelo k jejímu rozdělování na jednotlivé generace. V USA i v Evropě.
Zdroj: The Atlantic