Brad Parks z Center for Global Development uvažuje nad tím, jak by mohl skončit čínský megaprojekt Nové hedvábné stezky nazývaný v angličtině Belt and Road Initiative či krátce BRI. Parks konkrétně popisuje jeden ze scénářů, ve kterém se věci nevyvíjejí přesně podle představ čínské vlády a zemí, které se na projektu podílí. Je rok 2028....
...BRI probíhá již patnáctým rokem, ale počáteční nadšení a setrvačnost vyprchaly. Řada vlád, které se na iniciativě zpočátku podílely, od ní veřejně odstoupily či v tichosti svou podporu ukončily. Ti nejpevnější spojenci Číny v projektu dále pokračují, ale mají o jeho moudrosti vážné pochyby. Tíží je neproduktivní investiční projekty a mají problémy se splácením veřejných dluhů, které s nimi souvisejí.
Domácí sentiment vůči Číně se zhoršuje a podpora projektu začíná být politicky na obtíž. Tyto země se ale zároveň obávají důsledků, které by nastaly v případě, že by si znepřátelily svého nejdůležitějšího patrona a spojence. Své chování přitom změnil i on. Čína již nevykazuje tak dobrou vůli jako na počátku projektu a nyní používá nátlak a hrozby, aby zabránila odchodu zemí z projektu.
Západní věřitelé a další subjekty, které se na projektu podílí, sledují děj zpovzdálí a radí Číně, aby změnila svůj přístup. Podle nich by měla zavést obecné standardy, podle kterých by byly hodnoceny jednotlivé části projektu, jejich ekonomické přínosy a náklady, dopad na životní prostředí a další oblasti. To by umožnilo vstup dalších partnerů, ale Peking chce dál pokračovat v nastaveném kurzu a odmítá analýzy nákladů a přínosů. Podle něj je jeho flexibilní přístup natolik atraktivní, že si nakonec získá přízeň dalších věřitelů. Jenže k tomu nedojde.
Čínské bankovní domy jsou tak pod rostoucím tlakem navyšujícího se objemu špatných úvěrů, které financovaly málo produktivní části BRI. Mají tak dvě možnosti. Buď přikročí k restrukturalizaci úvěrů u zemí, které mají nejnižší schopnost splácet. Nebo budou „házet dobré peníze za špatnými“ a doufat, že nové úvěry nějak umožní splátku těch starých. Následně ale zasahuje sama vláda a přikročí k rekapitalizaci bank. A pak ještě jednou. A pak znovu.
Klesají rezervy a stále hlasitěji se začnou ozývat hlasy volající po konzervativnějším přístupu k rozpočtu. Požadují, aby banky omezily úvěry poskytované do zahraničí, a veřejnost tuto politiku podporuje také. Stále častěji totiž vidí v souvislosti s BRI plýtvání a korupci. Čínská vláda nakonec dojde k závěru, že podpora veřejnosti v této chvíli klesla pod kritickou hranici a bude upouštět od svého cíle dosáhnout vedoucí pozice na mezinárodní úrovni.
Tohoto scénáře popsaného Parksem si všímá ekonom Tim Taylor, který zdůrazňuje, že „nejde o predikce toho, co se stane, ale popis toho, co by se stát mohlo“. Podle Taylora bude klíčovou roli hrát oblast dluhů. Pokud totiž dluh financují produktivní projekty, jsou bez větších problémů spláceny. V opačném případě vznikají dluhy špatné, které navíc často souvisejí se zmíněným plýtváním, korupcí a dalšími negativními jevy v politice a společnosti. BRI přitom přináší systém, v němž jedna strana plánuje a staví a zároveň poskytuje finance a strana druhá splácí úvěry a může se jí dotknout řada negativních nezamýšlených důsledků celého projektu. V takovém případě je podle Taylora riziko konfliktu značné.
Samotný rozsah projektu BRI pak podle Taylora téměř jistě znamená, že se objeví jak úspěchy, tak neúspěchy. Za pozornost podle něj stojí i to, že několik zahraničních subjektů mělo již před rozjetím projektu zájem o financování některých čínských aktivit v zahraničí. Tyto subjekty se však obávaly problémů typu korupce či poškozování životního prostředí. Ovšem čínské banky zmíněné obavy nesdílely. Konečný úspěch BRI tak nakonec může být dán tím, kdo z těchto dvou stran odhadl rizika lépe a zda čínské subjekty nebyly ve své snaze příliš agresivní a při hodnocení rizik příliš optimistické.
Zdroj: The Conversable Economist