Výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Kristalina Georgieva před několika dny porovnávala současnou dobu s boomem dvacátých let minulého století. K tomu kritizovala rozdíly v bohatství, které panují v zemích, jako je Velká Británie. Jak na stránkách AIER poukazuje ekonom Vincent Geloso, přirovnání k dvacátým letům se týká období po první světové válce, které bylo charakteristické rychlým ekonomickým růstem, ale podle řady názorů také prudkým zvyšováním nerovnosti. Nakonec „vše skončilo špatně“ – Velkou depresí. Takže celé přirovnání může evokovat myšlenku, že rychlý ekonomický růst doprovázený vysokou nerovností nakonec neskončí dobře. Je takové přirovnání ale skutečně namístě?
Geloso se domnívá, že podobný pohled je značně problematický, a to ze tří základních důvodů: Růst ve dvacátých letech nebyl zase tak výjimečný. Není úplně jasné, jak moc se tehdy příjmová nerovnost zvýšila. A v neposlední řadě není jasné ani to, zda její zvýšení nějak souvisí s případným kolapsem. Ekonom pak porovnává tempa růstu ve vyznačených obdobích:
| 1880 |
0,46% |
| 1890 |
1,44% |
| 1900 |
1,85% |
| 1910 |
1,31% |
| 1919-1929 |
2,41% |
| Po roce 1929 |
2,12% |
Z tohoto pohledu byla dvacátá léta skutečně výjimečná, ale ekonom varuje před malou spolehlivostí dat, která pramení zejména z takzvané „neměřené produkce“. Tedy například z práce, která je odvedena v domácnostech, ale není zaznamenána ve statistických číslech. Pokud by podíl této práce byl konstantní, nešlo by při srovnání růstu v různých obdobích o významný problém. Nicméně podle některých studií by započítání domácí práce významně zvýšilo tempo růstu na konci devatenáctého století. Pak by růst ve dvacátých letech byl stále vysoký, ale už by tolik nevybočoval z předchozího standardu.
Jak je to s údajným výrazným růstem ekonomické nerovnosti? Geloso tvrdí, že ve dvacátých letech nedošlo k poklesu životního standardu tak, jak se někdy tvrdí, a ukazují to data, která shromáždil Simon Kuznets. Ekonomka Dora Costa navíc v devadesátých letech ukázala, že tehdejší
inflace byla doposud pravděpodobně nadhodnocována. V reálném vyjádření by pak na tom byla ta chudší část společnosti ve dvacátých letech lépe, než se tvrdilo na základě vyšších odhadů
inflace.
Ekonom pak poukazuje na další významný faktor: Systém daní z příjmů a majetku byl postaven na čestném prohlášení lidí týkajícím se jejich výše. Až do počátku dvacátých let přitom byly daňové
sazby vysoké a lidé tudíž měli velkou motivaci k podvodům. Po snížení
sazeb tato motivace klesla a v oficiálních číslech tak mohl být pozorován zdánlivý růst bohatství, protože lidé začali přiznávat více majetku. Mohlo se tak zdát, že roste příjmová nerovnost, ale reálně k ničemu takovému nedošlo.
Ekonom pak tvrdí, že i kdyby příjmová nerovnost během dvacátých let rostla, „nikdo ji nespojuje s následným kolapsem“. Spíše se dá tvrdit, že tehdejší ekonomická politika přispěla jak k nerovnosti, tak k tomu, že ekonomika nejdříve prošla prudkým boomem a pak se dostavila krize. Experti se přitom značně liší v názoru na skutečné příčiny krize. Jedni tvrdí, že po předchozím boomu prostě musela přijít. Jiní, jako Milton Friedman, Scott Sumner a Ed Prescott, se ale domnívají, že kolaps nebyl nutný. Například podle Friedmana mu mohla zabránit správně nastavená monetární politika. Další zase poukazují na regulaci nebo cla.
Boom dvacátých let je tak sice často zmiňován, ale ve skutečnosti je vykreslován jako snůška různých teorií a pohledů, které mají vykreslit určitý konkrétní obrázek. Ten se ale může dost lišit od toho, jak tehdy situace skutečně vypadala. Historická a ekonomická relevance různých přirovnání k současné době je pak podle ekonoma sporná.
Zdroj: AIER