Naše domácí média si všímají toho, jak dochází ke znatelnému zdražování některých potravin. A u nich to minimálně kvůli kurzu koruny zřejmě neskončí. Na základě tohoto vývoje bychom mohli propadnout dojmu, že diskuse o tom, zda nyní hrozí spíše inflace, či deflace, je celkem zbytečná. Již jsem tu několikrát naznačoval, že to by ale ve velké části globální ekonomiky mohl být dojem mylný. Ukazují to i nové analýzy, úvahy a informace.
Wall Street Journal před několika dny poukazoval na deflační tlaky v eurozóně dané vývojem cen energií. Na podobnou deflační notu hraje i ekonom a investor Gavyn Davies. Podle něj je nyní již jasné, že první dopady pandemicko – ekonomické krize budou „silně dezinflační“. Přispívat by k tomu měly zejména sektory jako jsou restaurace, hotely, či letecké společnosti. Inflace v USA tak podle ekonoma, respektive podle modelů jeho společnosti Fulcrum AM, spadne hluboko pod cíl Fedu ve výši 2 %. A v eurozóně a Japonsku se během pár měsíců. posune do záporu. Davies ale dodává, že tím to vše nekončí a postupně se začne projevovat nedostatek některého zboží daný uzavřením firem. Tudíž i vyšší tlaky inflační.
Davies v souvislosti se současným vývojem poukazuje i na to, že John Maynard Keynes v roce 1940 v „How to Pay for the War“ popisoval, že kombinace vysokých válečných výdajů (expanze poptávky) a odchodu mnoha mužů do služby (tj., kontrakce nabídky) bude vyvolávat nedostatek zboží a tudíž inflační tlaky. Z jeho návrhů, které jim měly zabránit, byly přijaty povinné úspory, vyšší daně a k nim se přidaly dávky u základního spotřebního zboží. Tyto kroky podle Daviese udržely inflaci na uzdě a podle některých ekonomů je podobná logika (poptávka předbíhající nabídku) relevantní i nyní.
Nová analýza, kterou zpracovala ekonomka Veronica Guerrieri, ale zase ukazuje, že pokles nabídky by sám o sobě mohl vyvolávat poptávkový deficit. Zjednodušeně řečeno proto, že peníze, které lidé ušetří třeba za jídlo v restauracích. možná neutratí jinde (zatímco na nabídkové straně ekonomiky dojde k přesunu zdrojů mezi jednotlivými sektory).
V pondělí jsem v článku „R“ jako klíč pro budoucí inflaci? ukazoval i jednoduchý grafický model, kterým můžeme současnou situaci posuzovat. Nicméně sám model nám nic neřekne o tom, jak se jeho křivky konkrétně pohnou, a tudíž kam se vydají cenové tlaky. Ani pan Davies po uvedeném výčtu nedochází k jednoznačnému závěru a končíme tak tam, kde jsme začali: I přes to, co vnímáme přímo v některých obchodech, jsou zatím ve velkých vyspělých ekonomikách silnější tlaky deflační, či dezinflační.
Opakovaně se tu také vracím k vývoji v Číně, která je vnímána jako možné vodítko věcí příštích ve vyspělých zemích. Učiním tak i dnes poukázáním na to, že guvernér čínské centrální banky PBoC Yi Gang se podle South China Morning Post domnívá, že dopad pandemie bude jen přechodný. A varuje před přílišnou stimulací, která by mimo jiné mohla destabilizovat čínský finanční systém (již tak křehký).
Vyloženě deflačně ale zase vyznívají poslední komentáře Michaela Pettise, který soustavně „kvalitativně“ sleduje situaci v Pekingu. Podle jeho posledních pozorování je řada obchodů stále prázdná a ekonom to komentuje následovně: Jako kdyby se lidé rozhodli, že více peněz na bankovním účtu je lepší než pár dalších kusů spotřebního zboží. Tedy nic jiného než zvýšená opatrnost, ne-li přímo strach, projevující se růstem preventivních úspor, a tudíž útlumem poptávky (poptávkové dezinflační tlaky). A za pozornost stojí, že jinak ekonom hovoří o plných ulicích. Takže také další varování před spoléháním se na „otevřete to a oni přijdou“.