Po roce 2007 a zejména v posledních měsících došlo ke znatelnému smazání hranice mezi monetární a fiskální politikou. Poukazuje na to Money and Banking s tím, že tento proces „fiskalizace“ může ohrožovat nezávislost centrálních bank a následně jejich schopnost naplnit cíle cenové a finanční stability. Řešením by mělo být jasné stanovení hranic, které určí, co centrální banky mohou a co nemohou dělat.
M&B poukazuje na to, že po roce 2007 došlo k výraznému oslabení tradičních mechanismů, kterými monetární politika ovlivňuje reálnou ekonomiku. Centrální banky tak intervenovaly přímo na řadě trhů a snažily se uvolňovat finanční podmínky i v prostředí nízkých sazeb. Došlo tak k výraznému růstu jejich rozvah a tento proces ještě zesílil během pandemie, kdy rostly jak rozvahy centrálních bank, tak vládní zadlužení.
Co se stane, když věci půjdou dál tímto směrem? M&B tvrdí, že kdyby rozvahy centrálních bank dál rostly, budeme se pohybovat ke světu, v němž většinou stát rozhoduje o alokaci kapitálu. A to by ohrozilo dlouhodobý ekonomický rozvoj. Což jistě není cílem centrálních bank, když se snaží o stabilizaci ekonomiky. Portál ale dodává, že centrální banky jsou nyní pod intenzivním politickým tlakem, aby se co nejvíce snažily o podporu ekonomiky. V takovém světě je velkým pokušením používat rozvahu centrální banky jako fiskální nástroj, protože jde o nástroj efektivní.
Tato fiskalizace není ani zdaleka fiskální dominancí, v níž je centrální banka plně pod kontrolou politiků. Podle M&B spočívá nebezpečí fiskalizace v tom, že i po zlepšení ekonomických podmínek může být těžké opustit používané nástroje. Kde by tedy měla být stanovena ona hranice, za kterou by centrální banky neměly jít? Podle portálu by v první řadě mělo platit, že rozhodnutí, která se týkají rozdělení zdrojů v ekonomice, musí dělat volení zástupci, tedy vláda. Nevolení centrální bankéři by tudíž neměli rozhodovat o rozsahu stimulačních programů a jejich struktuře. A vláda by tyto programy neměla provádět prostřednictvím rozvahy centrální banky.
Portál připomíná práci Paula Tuckera, podle kterého se nevolení technokraté nemají pouštět do aktivit, které výrazně ovlivňují rozdělení zdrojů ve společnosti. Centrální banky se pak mají věnovat aktivitám, ve kterých mohou uspět s relativně nízkými náklady. Což v praxi znamená zejména cíle v oblasti cenové a finanční stability. Politici by se neměli vyhýbat tomu, aby byla taková hranice jasně stanovena.
„Nejvíce ze všeho potřebujeme systém, ve kterém centrální bankéři nebudou mít pocit, že vše záleží jen na nich,“ píše portál. Pak se totiž vyhneme situaci, kdy kroky samotné centrální banky pozbývají efektivity a ona se musí obracet ke kvazifiskálním nástrojům, které však ohrožují její legitimitu.
Zdroj: Money and Banking