Dnes je existence centrálních bank považována za běžnou, ale jde o relativně mladé instituce. V roce 1900 jich bylo ve světě jen 18, v roce 1940 fungovaly ve 40 zemích, ale dnes jejich počet dosahuje 177. Na stránkách Cato Institute to píše měnový odborník Steve H. Hanke s tím, že před érou centrálních bank dominovaly světu měnové oblasti, tou největší byla ta, v jejímž centru stála britská libra. Kam nás posunul současný systém a nebylo by lepší se v určitém ohledu vrátit zpět?
Hanke připomíná, že Friedrich von Hayek v roce 1937 varoval před chaosem a bankovními krizemi vyvolanými rostoucí oblibou centrálních bank. Podle Hankeho se nemýlil a frekvence krizí v mezinárodním měnovém systému vzrostla. V rozvíjejících se zemích s vlastní centrální bankou a relativně volným tokem kapitálu totiž působily problémy horké peníze, které se rychle přesouvaly na místní trhy a zase mizely. Výsledkem byla vysoká volatilita měnových kurzů a domácí bankovní krize.
Hanke tvrdí, že řešení je jednoduché – rozvíjející se země, které tímto problémem stále trpí, by se měly zbavit své centrální banky a měny a nahradit je silnou zahraniční měnou. Dodnes to podle ekonoma učinilo 37 zemí (nepočítaje eurozónu). Známým příkladem je Panama, která od roku 1904 používá jako svou oficiální měnu americký dolar.
Ekonomika Panamy je tak „oficiálně součástí největšího měnového bloku na světě“. Na to, aby mohla integrovat svůj bankovní systém do dolarizovaného systému, musela na počátku sedmdesátých letech změnit své bankovní zákony a regulaci. Následně byla schopná využít výhod globalizace a volného toku kapitálu. Dolarizovaný systém pak eliminoval měnové riziko a hrozbu krizí. Kleslo i riziko krize bankovní, a to právě díky integraci do globálního finančního systému.
Tato integrace podle ekonoma vede k tomu, že panamské banky bez překážek alokují kapitál tam, kde je to právě nejvýhodnější. Pokud je poměr návratnosti a rizika výhodnější v domácí ekonomice, jejich aktivity jdou tímto směrem. Jestliže je poměr výhodnější v zahraničí, banky se zaměřují sem. Jinak řečeno, „Panama může být považována za malý rybník, ten je ale propojený s obrovským světovým oceánem.“ Výsledkem je, že návratnost kapitálu v této zemi se neustále vyrovnává s návratností kapitálu na světových trzích a likvidita teče ze země nebo do ní podle toho, zda se právě neobjeví rozdíl v návratnostech.
Výsledky, kterých Panama dokázala, jsou podle Hankeho výborné zejména ve srovnání s tím, jak si vedou některé jiné rozvíjející se země. Růst domácího produktu je poměrně vysoký, volatilita ekonomické aktivity naopak nízká. Po roce 2004 dosahuje růst HDP v průměru 6,7 %, inflace 2,8 % (v USA se v průměru pohybovala na 2,1 %). Některé země by si tak podle ekonoma měly vzít z Panamy příklad, upustit od „monetárního nacionalismu“, zbavit se své centrální banky a plně se integrovat do světového systému.
Dolar a deficity
V jiné úvaze si Hanke všímá názorů, podle kterých by nová americká vláda měla snížit obchodní deficity Spojených států tím, že dosáhne slabšího dolaru. Ekonom ovšem poukazuje na fakt, že tyto deficity jsou primárně dány deficitem amerických úspor. Jinak řečeno, vnější deficity odrážejí to, co se děje v samotné americké ekonomice. A stejně tak vnější přebytky u jiných zemí odrážejí to, co se děje v jejich vlastním hospodářství – konkrétně přebytek úspor nad investicemi.
Hanke pokračuje s tím, že zahraniční země s obchodními přebytky mají i přebytky úspor a těmi financují americké deficity. Takže bilance běžných účtů „nejsou ničím jiným než měřítkem mezinárodního obchodu s úsporami“. Pokud tedy nová americká vláda plánuje fiskální deficity „kam až oko dohlédne, výsledkem budou obrovské obchodní deficity a deficity běžného účtu, kam až oko dohlédne“.
Dobrou zprávou podle ekonoma je, že USA jsou schopny financovat své deficity bez větších problémů, protože zahraniční subjekty ochotně „parkují své úspory do dolarových aktiv“. To je odrazem silné pozice dolaru ve světě, důvěryhodnosti Spojených států a efektivity amerického korporátního systému. Nic to však nemění na podstatě vzniku amerických obchodních deficitů a Bidenova vláda by podle Hankeho neměla propadat iluzím tak, jak se to ohledně podstaty vnějších deficitů stalo i vládě předchozí.
Zdroj: Cato Institute