Takzvaný Triffinův paradox, či dilema, hovořilo v šedesátých letech o tom, že pokud by se centrem globálního finančního systému stal dolar, nakonec by ztratil kvality, které mu k této pozici dopomohly. Konkrétně ekonom varoval před tím, že dolarový globální systém by vedl k vysoké poptávce po americké měně, což by Spojeným státům umožnilo levně financovat své dluhy. Rostoucí zadlužení by ale nakonec vedlo k postupnému pádu důvěry v dolar, popřípadě ke krizi a americká měna by svou pozici ztratila. V posledních dnech se objevilo pár zajímavých úvah na hodně populární téma dolarové dominance, kterým bych se rád věnoval.
1 . Triffinovy fáze. Onu úvahu pana Triffina připomíná ekonom Patrick Artus. Podle něj jsme ve fázi, kdy rostou dluhy USA a v poslední době dokonce i sazby. Artus ale míní, že dokončení Triffinova kolečka a ústupu dolaru ze světové scény brání nedostatek alternativ k dolaru.
Této úvaze lze podle mne vytknout třeba to, že sazby v USA sice rostou, ale zdá se, že to je zejména kvůli očekávanému boomu nominálního produktu a ne kvůli rostoucím obavám ze solvence americké vlády. Jinak řečeno, jde o pohyb, který by měla doprovázet rostoucí a ne klesající atraktivita dolaru (viz i bod 4). A pro vykreslení celého obrázku bychom mohli dodat, že pro Spojené státy není dominantní dolar jen „samými pozitivy a sociálními jistotami“. V určitém smyslu sebou totiž nese prvky holandské nemoci – jeho síla (relativně k tomu, kdyby byl jen lokální měnou), doléhá na exportní sektor.
2 . Čínská alternativa. Kenneth Rogoff na stránkách The Guardian píše, že Čína se někdy v budoucnu vzdá současného systému cílení měnového kurzu a přejde na tradiční cílení inflace a tudíž plně nezávislou monetární politiku. Nezávislou na tom, co dělají zahraniční centrální banky a zejména Fed – pokud totiž Čína nechce nechat kurz své měny úplně volný, musí svou politiku nastavovat i s ohledem na kroky jiných centrálních bank, popřípadě si pomáhat omezením toku kapitálu.
Pan Rogoff dodává, že pokud by se monetárně osamostatnila Čína, učiní tak pravděpodobně i řada dalších asijských zemí, což by zřejmě znatelně oslabilo pozici dolaru ve světové ekonomice. A podle ekonoma rostou tlaky na tento posun i kvůli tomu, že současná dominantní pozice dolaru dává americké vládě výhodu ohledně získávání informací o globálních (dolarových) transakcích.
3 . Pomalu, pomalu. Pan Rogoff ve své úvazu zmiňuje i to, že Čína se nesnaží o nějakou skokovou změnu, ale postupuje na několika frontách, včetně vytvoření vlastní digitální měny. Skeptičtější ohledně rychlosti změn je Michael Pettis. Ten souhlasí s tím, že Čína by měla mít svou nezávislou monetární politiku, ale s ní spojený plovoucí kurz vláda podle ekonoma nezavede dříve, než výrazně vyčistí domácí bankovní systém. Proč?
Neflexibilní bankovní systém plný málo kvalitních dluhů/pohledávek je náchylný na šoky a plovoucí měnový kurz pravděpodobnost většího šoku zvyšuje. Podle ekonoma navíc vlády v posledních letech spíše zvýšila svou kontrolu nad bankovním systémem namísto toho, aby jej uvolnila a nechala pročistit. Ekonom tak tvrdí, že hlubší změny v čínském bankovním systému, které jsou podmínkou řady dalších změn v čínské ekonomice (včetně těch měnových), jsou možná otázkou ne let, ale desetiletí.
4 . Cyklus se přiklání k USA. Pokud dáme stranou podobné strategické a dlouhodobé úvahy, jsou tu vlivy krátkodobé a cyklické. Jak poukazuje třeba Danske Bank, čínská ekonomika zpomaluje, zatímco u té americké se očekává silný boom (nedávno jsem tu psal o tom, že se možná naplní finance fiction a v příštím roce porostou obě ekonomiky cca stejným tempem). Danske tak dochází k závěru, že renminbi bude pod oslabujícím tlakem k dolaru.
A japonské okrasné třešně sakury prý letos vykvetly nejdříve za posledních 1200 let.