Ve svých předchozích sloupcích jsem poukazoval na to, že obavy z deficitů americké vlády jsou velmi přehnané. Rozpočtové semetriky jsou tak stále zoufalejší ve své snaze udržet tyto obavy při životě. Dnes bych se rád věnoval jinému typu zoufalství. To se vztahuje ke snaze najít někde nějakou zemi, kde funguje politika fiskálního utahování. Zastánci tohoto přístupu totiž ve svých tvrzeních používali jak hrozby, tak sliby. Podle nich vede současné utahování k prosperitě.
Hledání zmíněného případu pozitivních výsledků utahování začalo s Irskem. To se po prasknutí realitní bubliny rozhodlo prudce snižovat vládní výdaje a na čas bylo považováno za zářný úspěch. Podle Jean-Clauda Tricheta z ECB šlo o příklad pro celou Evropu, podle americké pravice zase tato země ukazovala cestu Spojeným státům. Trichet pronášel svá slova chvály v březnu 2010, kdy nezaměstnanost v Irsku dosahovala 13,3 %. Od té doby se každé přechodné zlepšení oslavuje jako důkaz pozitivního vývoje. Nezaměstnanost ale minulý měsíc dosáhla 14,6 %, což je jen mírný pokles z maxim dosažených minulý rok.
Po Irsku přišla na řadu Velká Británie, která začala utahovat v polovině roku 2010. Částečně kvůli údajnému úspěchu Irska. Británie ale na rozdíl od něho nečelila potřebě utažení, protože vydává dluh ve vlastní měně a je schopná si půjčovat za velmi nízké sazby. David Cameron však trval na tom, že je třeba potěšit investory a prudce utáhnout politiku. Došlo ale k tomu, že se ekonomika zastavila i přesto, že před utažením bylo její oživení podobné jako v USA. Americká ekonomika dále rostla, i když pomaleji, než bychom si přáli. Kdybychom čekali, že se zastánci úspor na základě tohoto vývoje znovu podívají na pro a proti, mýlili bychom se. Hledání hrdinů úsporných opatření pokračovalo dál a pozornost se upřela směrem k baltským zemím a zejména k Lotyšsku.
Na jednu stranu jde o úsměvný postup, protože utahování vidíme v celé Evropě a za nejlepší příklad jeho úspěchu by měla být považována země, která má méně obyvatel než třeba Brooklyn. Je nutné uznat, že Lotyši mají něco, na co mohou být hrdí. Poté, co jejich ekonomika zkolabovala ve stylu Velké deprese, nyní dosahuje slušného růstu a nezaměstnanost klesá. I přesto se ale ekonomická aktivita plně nezotavila a nezaměstnanost se nachází stále na 14 %.
Pokud máme za příklady úspěšné politiky považovat to, čím si prošly malé ekonomiky, nesmíme zapomínat na Island. Jeho ekonomika během finanční krize zkolabovala, nyní se ale díky neortodoxní politice téměř úplně zotavila. Žalostné hledání úspěšné politiky utahování jen ukazuje, že tato dominantní doktrína je mylná. Její hrozby se nenaplnily, to samé platí o slibech. Je čas začít řešit skutečné problémy, tedy hlavně vysokou nezaměstnanost, píše na stránkách NYTimes Paul Krugman. Na svém blogu se pak věnuje současnému vývoji v Japonsku, jehož novou politiku před časem chválil:
Hlavní ekonom pro Japonsko v Maasaki Kanno tvrdí, že relativní úspěch nové ekonomické politiky odráží rozdílná inflační očekávání na trhu dluhopisů a na měnovém trhu. Na měnovém trhu podle něho došlo k růstu inflačních očekávání, a to zejména u zahraničních investorů. Na trhu vládních dluhopisů ale dominují japonští investoři. Jejich inflační očekávání zůstala v podstatě nezměněna.
Jestliže se ovšem podíváme na tzv. breakeven inflaci, která zhruba ukazuje, jaká jsou inflační očekávání dluhopisového trhu, je patrné, že došlo k jejich prudkému růstu. Je pravdou, že ten začal už předtím, než se do čela vlády dostal Abe. Trhy ale zřejmě změnu politiky čekaly dopředu. O čem tedy Konno vlastně mluví? To z jeho analýzy nevíme.
Doufám, že se neopírá o to, že nevzrostly výnosy dlouhodobých vládních dluhopisů. U nich bychom totiž žádný růst čekat neměli z toho důvodu, že krátkodobé sazby čelí nulové hranici, pod kterou nemohou klesnout. Výše dlouhodobých sazeb se tak odvíjí od principu opce – krátkodobé sazby již níže jít nemohou, stoupat ale mohou. Významný vliv na dlouhodobé sazby by tedy růst inflačních očekávání mít neměl. A jestliže trhy dospějí k názoru, že Bank of Japan bude se zvyšováním sazeb v budoucnu více váhat, výnosy vládních dluhopisů mohou dokonce mírně klesnout. Podle mého názoru tak na současném vývoji v Japonsku nic matoucího není. Bank of Japan přejde na uvolněnější politiku, což již zvýšilo inflační očekávání, snížilo reálné sazby a oslabilo jen. Pro Japonsko se jedná o pozitivní vývoj.
(Zdroj: NYTimes. Blog Paula Krugmana)