Když jsem minulý týden cestoval po Evropě, slyšel jsem všude jen stížnosti na místní politiky. V Anglii jsem slyšel, že toryové jsou všichni placeni korporacemi, to samé jsem slyšel v Německu o straně Angely Merkelové. Pokud nějaká strana vyhrála volby, bylo to kvůli manipulaci a všichni vítězové dostali od někoho peníze. O tom přece ví každé dítě. Nejde ale o to, že by vždy existovala jedna strana, která by měla patent na hloupost, zbabělost či chamtivost. Ve Francii, Anglii i Německu jsou lidé přesvědčeni, že každá strana je stejná. Nikdo ničemu nevěří, nikdo z žádné strany není ochoten to změnit a politici nalevo i napravo jsou jen bezpáteřní troubové či hrabiví gauneři. A někdy obojí zároveň. Proč se tedy tito politici dostali do svých funkcí? Protože mají pod svým vlivem média, která jsou sama placená šedými eminencemi a průmyslníky.
Zní to povědomě? Stejným způsobem o politicích smýšlí i v USA. Podle převládajícího názoru to jsou jen loutky placené těmi, kdo mají skutečnou moc. Američané, Němci, Francouzi i Angličané se tak ptají, proč je jejich politický proces tak nefunkční? Proč politici nemohou dát své spory stranou a vést zemi vpřed? Proč nemohou být jako normální lidé, tedy moudří, prozíraví a vždy ochotní ke kompromisu, pokud je to pro dobro celého národa? Není už čas na to, aby přišel nějaký nový „materiál“? Veřejnost tak vzpomíná na Harryho Trumana, Winstona Churchilla, François Mitterranda, či Ronalda Reagana. Zapomíná ale třeba na to, že Churchill byl ze své funkce odvolán ještě před koncem druhé světové války a Reagana velká část Američanů neměla v oblibě.
Nevím tedy, jak by onen nový „materiál“ měl vlastně vypadat. Lidé by ale mohli začít s tím, že nebudou házet všechny politiky do jednoho pytle. Například Merkelová je skutečně významnou postavou Německa. Jde o přívětivější a jemnější Margaret Thatcherovou. Davidu Cameronovi se konečně daří oživit britskou ekonomiku a v ničem nepřipomíná svého předchůdce Gordona Browna. François Hollande není v ničem podobný Nicolasovi Sarkozymu a Barack Obama se už vůbec v ničem nepodobá Mittu Romneymu.
Lidmi neustále omílaná klišé zní velmi podivně třeba v Německu, kde si voliči stěžují na to, že politici nejsou schopni změnit stagnující společnost. V Berlíně byly přitom během posledního století poraženy dvě ďábelské síly. V jiných městech najdeme monumenty na oslavu vítězství, v Berlíně je to bývalý hraniční přechod Checkpoint Charlie a berlínská zeď. Pokud by si tedy někdo chtěl stěžovat na Merkelovou, opoziční zelené či neschopnost německých politiků vytvořit pevnou a akceschopnou vládu, měl by si uvědomit, že by to mohlo být mnohem, ale mnohem horší. To ví každé malé dítě.
Autorem je Joe Queenan.
(Zdroj: WSJ)