Svět se topí v dluzích a v úvahách o tom, jak se jich zbavit. Z mého pohledu se přitom většina těchto pojednání, od vyloženě ekonomických až po ty filozofující, příliš nedotýká podstaty věci. Některá slova a výrazy přitom mají tu vlastnost, že vystihují i hlubokou a pravou podstatu situace, kterou popisují. U českého výrazu „dluh“ to patrné není, ale anglický výraz pro dluhopis, obligaci, úpis – tedy „bond“, jde přesně do podstaty věci. V jádru totiž znamená „vazbu, propojení, pouto“.
Pokud jeden subjekt druhému něco půjčí, vytvoří se pouto. „Dluh“ evokuje spíše jednostranné působení sil, zatímco „pouto“ jasně ukazuje, že ve hře jsou síly, či faktory dva. I v češtině máme vlastně dost přesné slovo: „Závazek“. Ten je jak na straně toho, co si půjčuje, tak na straně toho, co půjčuje. Jaký je závazek dlužníka je celkem jasné. Ale jaký závazek může mít věřitel? Vždyť ten přece peníze poskytl – svou část vztahu už si „odpracoval“. Není tomu ale tak.
Věřitel, tedy ten kdo dal, se půjčkou zavázal, že si své peníze (případně s jejich zhodnocením) vezme zpět. Může se zdát absurdní toto považovat za závazek. Není tomu ale tak ani v ekonomii, ekonomice, ani běžném životě. Vezměme si například závazky (tj. vazby), kterých se na straně dlužníka účastní největší ekonomika na světě. Největším věřitelem Spojených států je Čína, po ní Japonsko. První země Spojeným státům v polovině minulého roky poskytovala půjčky v celkové výši 1 277 miliard dolarů, druhá 1 135 miliard dolarů – pro celkový obrázek viz graf.
Co to znamená, že mezi USA a Čínou je závazek - pouto ve výši 1 277 miliard dolarů? Znamená to, že tuto částku Čína Spojeným státům půjčila. A tím se také zavázala, že si jí s odpovídajícím zúročením vezme zpět. Proč je toto konstatování stejně relevantní jako konstatování, že Spojené státy si tuto částku půjčily a zavázaly se, že jí vrátí zpět? Protože to, že si Spojené státy ony peníze vzaly, znamená i to, že Číně „půjčily“ využití výrobních kapacit, práci pro lidi, průmyslový rozvoj, atd. A Čína se tuto půjčkou zavázala, že tyto benefity vrátí v budoucnu zpět (třeba mechanismem podpory spotřeby, silnějšího kurzu, menších dotací investic, otevřením trhů ...).
Jak moc rozdílný je tento pohled od toho, co nám opakovaně servírují povrchní úvahy o tom, jak moc zadlužená ta či ona země je. Výška jejího dluhu je ale na druhé straně mince ukazatelem toho, co si od této země budou muset její věřitelé vzít – kolik práce a využitých kapacit jí budou muset svou poptávkou poskytnout. Pokud si truhlář půjčí od ševce a nakoupí boty pro celou rodinu, bude si od něj v budoucnu muset švec koupit židle pro celou rodinu. Pouto je oboustranné a narušit ho mohou obě strany – dlužník, který nechce splácet, i věřitel, který nechce, aby mu bylo spláceno.
Ta samá logika platí o Německu na straně jedné a zbytku eurozóny na straně druhé. Do periferie tekly před krizí německé úspory, což vytvořilo pouto. Toto pouto nelze redukovat na to, že periferie musí nyní nějak splatit dluhy Německu. To se totiž v rámci tohoto pouta zavázalo, že si dluhy splatit nechá. V praxi by to znamenalo, že německá spotřeba převáží německé úspory (tj. země podpoří domácí poptávku, či nebude bránit skutečně efektivní stimulaci ze strany ECB). Německo ale nechce vrátit to, co si ono v rámci vzniklého vztahu půjčilo – zaměstnanost a využití kapacit.
Uvedeným nechci démonizovat ani jednu ze jmenovaných zemí. Celé to má řadu nuancí, ale je vrcholně důležité uvědomovat si, že dluhy, jsou závazky, pouta a to oboustranné. S poskytnutím peněz jde skutečně závazek si je vzít zpět. Poskytnutí - půjčení peněz v ekonomice znamená, že dostávám možnost pracovat i přesto, že nechci spotřebovat vše, co si vydělám. A tuto možnost vracím ve chvíli, kdy mi dlužník mé peníze splácí (spotřebovávám více, než vydělám). Pokud tato vazba nefunguje, je problém na obou stranách pouta.
Svět se topí v dluzích a nejsou to ani zdaleka pouze dluhy finanční a ekonomické. Pokud si ale uvědomíme, že svět se vlastně topí ve vzájemných „poutech“, získáme trochu lepší perspektivu i co se týče vhodných řešení. Co se spoutaným světem, kde pouta škodí všem zúčastněným stranám?
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž
píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány
jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie,
jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.