Domnívám se, že historie hovoří jasně. Pokud má nějaká země tak vysoké dluhy jako Řecko a ohledně jejich splácení existuje tak vysoká nejistota jako u této země, ke splacení dluhů nedojde. A nezáleží na tom, jak moc se drží „správné“ ekonomické politiky. Řecko a eurozóna mají tedy dvě možnosti. Buď přikročí k rychlé restrukturalizaci, která bude maximálně spravedlivá ke všem, kteří jsou s celým problémem nějak spojeni, nebo bude Řecko ještě řadu let zápasit a problém bude vyřešen v závislosti na tom, kdo se v této zemi dostane k moci.
Zdá se mi, že vedení eurozóny se domnívá, že Syriza je velmi radikální a pokud se podaří ji zdiskreditovat, přijde nějaká lepší vláda. S tím nesouhlasím. Jestliže se problémy v Řecku budou dále hromadit, je dost dobře možné, že se k moci dostanou ještě radikálnější strany, které budou z problémů vinit jiné země a nejvíce Německo. Byl by to paradox, protože Angela Merkelová podle mého názoru nikdy nejednala z pozice síly, jak se jí často vytýká. Nikdo si jen nedovolil s ní nesouhlasit, a to je pravým důvodem, proč Německo setrvává v čele celého procesu vyjednávání.
Všichni chápou, že řecký problém není pouze o Řecku. Týká se Itálie, Portugalska, Španělska a možná i Francie. Spekuluje se o tom, zda i tyto země nebudou muset přikročit k restrukturalizaci. Ony už tak ale vlastně učinily. Stalo se tak ve chvíli, kdy Mario Draghi ujistil trhy, že ECB „udělá vše, co bude třeba“. V podstatě tak poskytl záruku splácení dluhů a následně nastal prudký pokles sazeb na dluhopisových trzích. O efektivní restrukturalizaci se jednalo proto, že okamžitě došlo k transferu bohatství směrem od ECB, či přesněji řečeno směrem od zemí, které zajišťují její důvěryhodnost. Jde hlavně o Německo a transfer proběhl směrem k zemím, jejichž důvěryhodnost je nižší. Draghiho slib nebyl ani zdaleka tím nejlepším krokem, protože se nevypořádal s klíčovým problémem nejistoty.
Restrukturalizace dluhů je většinou považována za důkaz neúspěchu a často má morální a nacionalistické konotace. Fakticky jde ale o finanční operaci, která má jasně definovaný cíl – má zlepšit celkové bohatství všech zúčastněných. Ti jednají o tom, jak toto bohatství rozdělit, ale samotné jednání by nemělo stát v cestě restrukturalizaci. Jak by měla optimální restrukturalizace vypadat?
Restrukturalizace dluhů se nesmí neustále odkládat. Toto odkládání je největší chybou v moderní historii finančních krizí. Náklady spojené s nadměrným zadlužením se totiž začnou ihned projevovat v celé společnosti a podkopávají její institucionální systém i ekonomické oživení. Čím delší krize je, tím větší jsou tyto náklady. Restrukturalizace pak musí řešit zejména problémy s likviditou. A namísto toho, aby snižovala hodnotu patřící věřitelům, cílem by měla být maximalizace hodnoty pro všechny zúčastněné.
Příkladem efektivní restrukturalizace je výměna dluhových nástrojů s pevně danými platbami za nástroje podobné akciím, které prováží platby s vývojem ekonomiky v zadlužené zemi. Jde například o dluhopisy provázané s růstem HDP. Ve většině případů jsou ale problémy s dluhem řešeny finanční represí či vyššími daněmi. Takže tíha celého procesu spočívá na střední třídě, což doléhá na spotřebu a zvyšuje příjmovou nerovnost. Restrukturalizace by také měla minimalizovat riziko vnějších šoků a hlavně nejistotu ohledně dalšího vývoje zadlužení.
U řady evropských zemí nyní panuje obrovská nejistota ohledně jejich schopnosti dluhy splácet. Tato nejistota přináší vysoké náklady, které se v čase zvyšují. Většina politiků ale tvrdohlavě odmítá možnost, že Evropa prostě půjde cestou řady předchozích krizí. To znamená, že po řadu let bude popírána insolvence, budou slibovány reformy, které by měly zvednout růst a pomoci splatit dluhy. Nakonec ale dojde k tomu, že ekonomická situace se zhorší natolik, že současné vlády nahradí politikové, kteří celý proces ukončí a restrukturalizaci už nebude možné nadále odkládat.
Monetární politika určuje, jak se tvoří bohatství, jak je ve společnosti rozděleno a jak je zachováno. Restrukturalizace dluhů je z hlediska alokace bohatství tím nejefektivnějším řešením a hlavně snižuje nejistotu spojenou s budoucím splácením dluhů a rostoucí dluhovou zátěží. Dá se provést více způsoby, v některých případech vyžaduje významné smazání dluhů. Předstírat, že se nic neděje, neřeší vůbec nic. Domnívám se, že největší překážku přežití EU představuje právě dluhová zátěž. Evropa kvůli ní nebude růst, reformy nebudou fungovat a nezaměstnanost neklesne. Vše bude trvat až do chvíle, kdy se s touto zátěží nevypořádá přímo.
Autorem je ekonom Michael Pettis.
Zdroj: Seekingalpha