Slavíme 70. výročí konce druhé světové války. Ten nepřinesl globální mír, ale spíše novou konstelaci světových velmocí a novou rovnováhu mezi nimi. Velké evropské říše padly, byly nahrazeny Spojenými státy a Sovětským svazem. Geopolitika, technologie a válka zůstaly dál úzce propojeny. Pro Spojené státy začala druhá světová válka šokem jménem Pearl Harbor. Pro Sovětský svaz to byl šok ve formě invaze z června 1941. A pro třetí tehdejší mocnost, Velkou Británii, bylo šokem zejména to, jak rychle padla Francie.
Pearl Harbor
Mezi americkými politiky panovala široká shoda na tom, že dojde k válce s Japonskem. Něco tušila i veřejnost. Nikdo ale nečekal útok na Pearl Harbor. Ani veřejnost, ani politici nemohli uvěřit tomu, jakou silou Japonsko disponuje. K tomu se přidal šok z Velké deprese. Obojí vyústilo v posun v celkovém smýšlení Američanů. Ti byli do té doby hlubokými optimisty, po těchto událostech ale vznikl dojem, že bezpečí a prosperita byly jen iluzí, za kterou číhá hrozba. Začaly panovat obavy, že se vše může rychle změnit k horšímu.
Pearl Harbor ovlivnil i americkou obrannou politiku. Ta začala být budována na principu: „Nepřítele lze identifikovat, místo a čas jeho útoku ale ne.“ Začalo se předpokládat, že válka může přijít v každém okamžiku a pokud se poleví v bdělosti, nastane druhý Pearl Harbor. Tento přístup spolu s nedůvěrou v Sovětský svaz definoval pro Američany celou studenou válku.
Američané zkoumali vývoj, který je nakonec zatáhl do druhé světové války. Dospěli k názoru, že na počátku všeho stála Mnichovská dohoda, která umožnila nacistům zabrat část Československa. Z toho pro Američany plynulo, že je třeba jednat preventivně a včas. Následně se to projevilo jak na jejich postupu v Iráku, tak na postoji vůči Rusku. USA také došly k názoru, že pokud má být eliminováno riziko dalšího Mnichova, je nutné mít k okamžité dispozici obrovskou vojenskou sílu.
Sovětské strategické chyby
Sovětský svaz si prošel vlastním Pearl Harborem v červnu 1941, kdy Německo přes mírové dohody provedlo invazi. Sověti dohodu uzavřeli ze dvou důvodů. Za prvé nebyli schopni přesvědčit Francii a Británii, aby s nimi uzavřely spojenectví proti Hitlerovi. A za druhé jim dohoda umožnila rozšířit jejich území na Západ bez toho, aby padl jediný výstřel. Bylo to chytré, ale ne inteligentní.
Sověti počítali s tím, že německá invaze do Francie bude vypadat jako při předchozí válce a Německo z ní bude značně vyčerpáno. Sovětský svaz by pak mohl na Německo zaútočit ve chvíli, kdy to pro něj bude nejvýhodnější. Nakonec to ale byli Němci, kdo si vybíral místo a čas. Poučení pro ně bylo jasné: Politické hry a jednání nemohou nahradit vojenskou sílu.
Během studené války se pak spoléhali zejména na budování satelitních států a přátelských vazeb. Varšavská smlouva nebyla spolkem spřízněných zemí, ale geopolitickou realitou. Členské země byly pod přímou vojenskou i politickou kontrolou Sovětského svazu. Sověti se podobně jako USA obávali jaderného útoku. Jejich zbraně byly technologicky zaostalé, ale strach z jaderných zbraní nebyl v Rusku tak hluboce zakořeněn jako ve Spojených státech. Rusové se spíše obávali nějakého jiného útoku ze Západu a snažili se tak o to, aby jejich vojska byla vysunuta co nejvíce tímto směrem. Na rozdíl od Američanů pak nepřemýšleli o tom, jak je jejich vláda schopna odvrátit pohromy. Pro ně vláda pohromy vytvářela.
Pád Francie a překvapení Britů
Velká Británie byla v šoku z toho, jak rychle Francie padla. Stejně tak ale tento vývoj přinesl úlevu od strachu, že Britové budou muset bojovat na francouzské půdě. Britové pak začali sázet na dvě věci. Za prvé se spoléhali na to, že je od Němců ochrání moře a vzdušné síly. Za druhé věřili, že Spojené státy se dříve či později dostanou do válečného stavu. Obojí se ukázalo jako správný předpoklad.
Britové ale nakonec z války jako vítězná mocnost nevyšli. Němci je sice neokupovali, ale svým způsobem tak činili Američané. Byla to okupace, kterou Británie potřebovala, ale zároveň ukončila její existenci jako jedné ze světových velmocí. Na počátku ale stála prohra Francie. Její armáda byla na papíře výborná a mnohem silnější než armáda německá. I přesto však rychle prohrála.
Ačkoliv jsou dnes Američané zase optimisty, pod povrchem je stále cítit přesvědčení, že vše nakonec skončí špatně. Je to pozůstatek Velké deprese a útoku na Pearl Harbor. U Rusů je patrný cynismus, pod ním je ale cítit patriotismus. Putin jedná podobně jako Stalin a Brežněv, snaží se o strategické tahy podporované silou armády a veřejnosti se to líbí. Británie bývala říší, nyní je ostrovním státem. A skotští nacionalisté mohou změnit i to, jak vypadá dnes.
Zdroj: Stratfor