Anglický výraz pro dluhopis zní „bond“. V jádru toto slovo znamená „pouto“ a tím přesně vystihuje podstatu dluhu (ať už má formu dluhopisu, či formu jinou). Dluh je poutem mezi dvěma subjekty, poutem, které vzniká jejich společnou aktivitou a pouze společnou aktivitou může také zaniknout. Zánik tohoto pouta může mít dvě formy. První z nich je splacení dluhu a společná aktivita zde vypadá tak, že dlužník peníze vrací a věřitel je přijímá. Což zejména u věřitele může znít jako samozřejmost, ale na makroekonomické úrovni to sebou nese jeden „detail“: Poskytování úspor (půjčování) znamená přijímání poptávky (a zaměstnanosti) od druhých. Jejich čerpání zpět (přijímání splátek) znamená poskytování poptávky dlužníkovi. Takto podáno už to jako samozřejmost nezní ani zdaleka. Kdo je dnes ochoten vzdát se (byť kvůli splátkám svých pohledávek) své poptávky a zaměstnanosti?
Druhou formou zániku „pouta“ (někdy spíše „pout“) je pak samozřejmě odpuštění dluhů. Pokud bych měl vypíchnout jednu podmínku úspěchu u tohoto řešení, řekl bych, že jde o sebereflexi na obou stranách oněch pout. Jak to je se sebereflexí na straně Řeků i jejich věřitelů máme možnost sledovat v podstatě dennodenně. Mírně řečeno, nic moc. Přece jen bych ale k tomu ještě rád poukázal na hodně říkající průzkum od Pew Research z roku 2013. Ukazuje jednoduchou věc: Jak vybrané evropské země hledí na jiné a také samy na sebe. Nejdříve obecnější shrnutí (viz tabulka).
Nejdůvěryhodnější zemí je ve všech zemích, ve kterých průzkum probíhal, Německo (první sloupec). Tedy až na jednu tak trochu překvapivou výjimku – Řekové se domnívají, že nejdůvěryhodnější jsou oni sami! Jsou tak na tom vlastně stejně jako Němci – ti v této oblasti také nejvíce věří sami sobě.
Druhý sloupec ukazuje nejméně důvěryhodnou zemi, zde trpí určitou schizofrenií Polsko (pro něj jsou nejvíce i nejméně důvěryhodní Němci). Obecně se ale podle tohoto sloupce nedá věřit Řekům a Italům. Třetí sloupec ukazuje asi hlavně to, že pro řadu Evropanů jde důvěryhodnost perfektně slučitelná s arogancí – tedy alespoň u Němců. Další sloupec ukazuje, že nejmenší arogance už je v Evropě vnímána značně pestře, od Slovenska (podle nás) až po Německo (hádejte podle koho).
Poslední dva sloupce ukazují nejvíce a nejméně soucitnou zemi. V první kategorii se všechny „dotazované“ země v podstatě úplně shodnou – na první místo řadí vždy samy sebe. V poslední kategorii je také poměrně jasno: Nejhůře na tom je Německo, jen pro samotné Němce jsou nejméně soucitní Britové a i Francouzi dali v tomto ohledu přednost Britům.
A nyní se podívejme, zda-li nám uvedené informace mohou něco říci o oné sebereflexi. U Řecka je situace naprosto jasná: Co je dobré, tam Řecko hraje prim. Co je špatné, tam dominují Němci. No a u Němců platí něco podobného – co je dobré, to je německé. Jen u těch špatných nejsou Němci posedlí jednou zemí a snaží se dát každému něco. Na základě tohoto velmi zjednodušeného pohledu by se tedy zdálo, že řecká krize nám tu (asi náhodou) postavila proti sobě dvě země, které mají se sebereflexí určitý problém.
Možná, že v Řecku i Německu po roce 2013 už nějaká vlna sebereflexe proběhla a nyní by výsledky průzkumu vypadaly jinak. Kdo ale četl knihu Mandolína kapitána Corelliho, dozvěděl se v této sondě do řecké duše mimo jiné i to, že vyhýbání se daním bylo považováno za jakýsi národní sport už dlouho před druhou světovou válkou. O německé sebereflexi zase něco vypovídá například to, jak málo z německých úst zaznívá, že odpuštění dluhů nemusí nutně vést k tolikrát zmiňovanému morálnímu hazardu, ale může nakonec všem pomoci (viz „Německo při jednáních s Aténami zapomnělo na vlastní poválečné lekce“).
Asi největší paradox bych v popsané situaci viděl v tom, že kdyby si Řekové skutečně tak moc věřili, už dávno by měli zpět drachmu a jejich ekonomika už by měla nejhorší za sebou. Jenže oni se „své“ měny podle všeho bojí a s ohledem na ekonomickou historii není divu. Ohledně vývoje v celé eurozóně se po vývoji v posledních týdnech ještě více držím svého názoru, že dokud se nebude odpouštět, v jádru se nic nezmění. Dnes bych to mohl rozšířit na tezi, že dokud nepřijde masivní sebereflexe, na poutech mezi jádrem a periferií se nic moc nezmění. Přijde?