Když Nikita Chruščov v roce 1959 navštívil Spojené státy, Sovětský svaz v té době procházel prudkým ekonomickým růstem. Ve Spojených státech to bylo považováno za obrovskou výzvu západnímu modelu a kapitalismu. Data ukazovala, že Sověti dokážou prudce zvyšovat ekonomickou aktivitu a například Newsweek varoval, že Sovětský svaz „může být na cestě k celosvětové dominanci“. Paul Krugman tvrdí, že tento vývoj byl odrazem rostoucí zaměstnanosti, úrovně vzdělání a masivních investic do reálného kapitálu. Následný kolaps Sovětského svazu byl pak dán neschopností zvyšovat „množství produkce na jednotku vstupu“. Jinak řečeno, klesající produktivita znamenala nevyhnutelné zpomalení růstu.
Je možné najít paralely mezi tehdejším vývojem v Sovětském svazu a dnešní Čínou? Čínský ekonomický model byl založen na nejlevnější výrobě na světě. Těžil z levné pracovní síly přicházející z venkova, příjmy z exportů pak recykloval obrovskými investicemi do reálného kapitálu. Nabídka levné pracovní síly ale slábne a to samé platí o využití zainvestovaných kapacit. Podobně jako u Sovětského svazu tak lze pozorovat dosažení určitého vrcholového bodu, za nímž už daný model přestává fungovat.
Čína reagovala na krizi roku 2009 stimulačním programem, který je dnes považován za chybu. Místní vlády totiž získaly úvěry a jimi financovaly investice do infrastruktury. Cílem bylo udržet vysoké tempo růstu celé ekonomiky. Jenže většina nových investic byla neproduktivní a šlo v podstatě o vyhozené peníze. Došlo také k obohacování místních politiků, což celkově podpořilo poptávku a spotřebu společenských elit, ale nakonec vedlo k tažení proti korupci.
Oslaben byl i bankovní sektor, protože žádná ekonomika na světě není schopna dlouhodobě ustát růst úvěrů o 30 % ročně bez toho, aby se zvyšoval objem špatných úvěrů. Čínské banky jsou navíc dost neochotné se ke špatným úvěrům hlásit, tudíž není přesně známo, jaký jejich objem skutečně je. V nejlepším případě tak vše skončí podkapitalizováním bank a malou efektivitou při alokaci kapitálu. V nejhorším případě dojde k naprosté ztrátě důvěry ve zkorumpovaný systém a k plošným prodejům čínských aktiv.
Současný čínský model je v krizi a je namístě se ptát, zda má tato země svůj vrchol za sebou podobně, jako ho v určitém bodě měl i Sovětský svaz. Čínu sužují nadměrné výrobní kapacity, není ale schopna je využít zvýšenými exporty, protože už není nejlevnějším producentem zboží na světě. Příčinou je zmíněná slábnoucí nabídka levné pracovní síly, ale i vývoj měnového kurzu. Ten je v podstatě navázán na dolar, proto prochází znatelným posilováním vůči jiným asijským měnám. A Peking se snaží o udržení stabilního kurzu k dolaru i proto, že sebou nese určitou prestiž a oslabení by bylo považováno za znak nedůvěry ve vládní ekonomickou politiku.
Autorem je Barry Norris ze společnosti Argonaut Capital.
Zdroj: BeyondBrics