Konec minulého roku nepřinesl světovým bankéřům moc důvodů k radosti. Tito bankéři čelí útokům už od finanční krize roku 2008. Další velká rána může přijít ze Švýcarska, kde se chystá referendum ohledně schopnosti komerčních bank vytvářet peníze. Pokud by jim byla tato možnost odebrána, dotklo by se to jejich ziskovosti. Kdyby se pak švýcarský návrh zalíbil i jinde, změnilo by to globální bankovní systém, který se utvářel během posledních tří set let.
Od Babylónu až po centrální banky
Nejstarší banky nalezneme v Babylónu. Šlo o chrámy, do kterých bylo možné vkládat své bohatství. V určitém okamžiku si jejich strážci uvědomili, že toto bohatství by mohlo vydělávat a začali poskytovat půjčky. Dlužníci z nich platili úroky a banky se postupně staly prostředníky stojícími mezi věřiteli a dlužníky. Tito prostředníci zajišťovali i to, aby při transakci nebyl nikdo podveden. Poté se objevily papírové peníze, protože lidé si uvědomili, že je jednodušší používat k placení potvrzení o uložení vkladu než se nosit se zlatem.
Další evoluční krok přišel, když bankéři zjistili, že vkladatelé si téměř nikdy nevybírají své vklady všichni najednou. Bylo tedy možné půjčovat více kapitálu, než kolik bylo v bance uloženo. Banky tak začaly „tvořit“ peníze v tom smyslu, že mohly poskytovat úvěry, které nemusely být plně kryty uloženým bohatstvím. Šlo o lukrativní proces, ale banky se kvůli němu dostaly do konfliktu s vládci, kteří měli jako jediní právo kontrolovat peněžní nabídku. V Anglii, která byla v mnoha ohledech průkopníkem dnešního bankovního systému, se tento konflikt táhl po dvě století a až v roce 1666 byla kontrola nad peněžní nabídkou převedena do soukromých rukou.
Privatizace tvorby peněz dala základ systému, který známe dnes. V něm tvoří soukromé komerční banky přibližně 97 % všech peněz, které v globálním systému obíhají. Významným historickým zlomem ale bylo i to, když 28 let po roce 1666 jedna podnikavá skupina obchodníků navrhla anglickému králi, že mu poskytne levnější úvěry výměnou za to, že získá monopol na tvorbu fyzických peněz. Tak vznikla Bank of England. Výhody tohoto nového systému byly patrné téměř ihned. Požadované výnosy vládních dluhopisů klesly z 10 – 14 % v roce 1690 na 5 – 6 % po roce 1700. Británie si díky tomu mohla dovolit vyšší výdaje na zbrojení a nové zbraně našly už brzy své využití.
Privatizace tvorby peněz sebou ale nesla i negativní stránky. Přišel cyklus ekonomických boomů a propadů, bankéři vytvářeli spekulativní bubliny v dobrých časech a zase odmítali poskytovat úvěry ve špatných časech. Vznikaly krize likvidity a ukazovalo se, že banky jsou zranitelné v případě, že střadatelé zpanikaří a začnou houfně vybírat vklady. Toto riziko měly řešit povinné rezervy držené ve formě bezpečných aktiv. Tzv. „runy na banky“ ale představují nevyhnutelný rys „frakčního“ bankovnictví.
Velká Británie a další země, které nový systém používaly, si zvykly na to, že peněžní nabídka prochází cyklem a ten ovlivňuje celou ekonomiku. Bank of England se postupně snažila cyklus vyhlazovat. V dobách krize poskytovala likviditu a zachraňovala solventní banky, které trpěly nedostatečnou likviditou. S rozšiřováním vlivu Velké Británie a Spojených států ve světě se rozšiřovala i moc bank. Kapitál se pohyboval volně po celém světě a lokální peníze začaly financovat mezinárodní projekty.
Celý systém zamířil ke kolapsu ve chvíli, kdy první světová válka vytvořila velké ekonomické nerovnováhy mezi Evropou a USA. Po roce 1920 se Fed snažil obnovit předválečnou paritu tím, že držel sazby uměle nízko. Vyvolal ale příliv spekulativního kapitálu do Evropy a zejména do Německa. Výsledkem byla obrovská bublina, která praskla v roce 1929. Následoval extrémní nedostatek likvidity a Velká deprese, která vydláždila cestu k druhé světové válce. Tyto zkušenosti pak vedly k větší regulaci bank a zejména jejich možnosti provádět spekulativní investice.
Opatrnost ale obvykle slábne s tím, jak postupuje čas. Bankám se dařilo postupně se zbavovat omezení a regulace a kapitál po čase opět proudil bez větších omezení po celém světě. Stále větší počet zemí si zvykal na cyklické výkyvy, i když krize byly lokálního významu (například ve Skandinávii, Latinské Americe či Asii). Když v roce 2008 udeřila krize globální, nešlo z toho vinit světovou válku jako v roce 1929. Tato nová krize byla výsledkem toho, že banky si v předchozích letech v podstatě dělaly, co chtěly. V následujících letech tak na ně byla postupně uvalena regulace ve stylu roku 1933.
Radikální reforma
Z uvedeného je zřejmé, v jakém prostředí se začaly objevovat návrhy na to, aby banky už neměly možnost tvořit peníze (podobné návrhy se ale objevovaly už ve třicátých letech). Zastánci této změny tvrdí, že pokud se máme zbavit nestability, musí banky držet 100% rezervy. Šlo by tak o krok zpět k systému, v němž by banka fungovala pouze jako průtokový kanál mezi věřiteli a dlužníky a svůj kapitál by nevytvářela. Vytváření nových peněz by bylo možné pouze u centrálních bank a vlád. Ty by měly být teoreticky motivovány zájmem společnosti a ne krátkodobou honbou za zisky.
Nový systém by podle jeho zastánců přinesl eliminaci runů na banky, o tvorbě nových peněz by v podstatě rozhodovali daňoví poplatníci a ne bankovní elity, vládní dluhy by byly věcí minulosti, výrazně by kleslo i zadlužení soukromého sektoru. (Velký objem dluhů typický pro současnou globální ekonomiku znamená skutečně zčásti odraz toho, že tvorba dluhu je spojena s tvorbou nových peněz.)
Objevila by se ale i nová rizika. V první řadě by byl vytvořen nový systém, který by nesl velkou míru nejistoty a strach z neznáma. Zdá se sice, že ekonomická nestabilita tak často patrná během posledních 300 let byla do značné míry odrazem tím, jak fungoval existující bankovní systém. Možná byl ale tento systém zodpovědný i za to, jakého dlouhodobého růstu světová ekonomika ve stejném období dosáhla. Přechod z jednoho systém na druhý by pak byl velmi složitý. Centrální banky by musely vytvořit obrovské množství peněz a je možné, že před stabilizací nového systému bychom si prošli další globální krizí.
MMF přišel v roce 2012 s analýzou, která se vytvořením nového bankovního systému zabývala. V roce 2015 se tímto systémem začaly na popud tamní vlády zabývat na Islandu. A nyní se přidává Švýcarsko, které možná směřuje k tomu, že se stane první zemí v historii, která podnikne velký peněžní experiment. Pokud by tak učinila malá země typu Švýcarska či Islandu, mohlo by jít o velmi poučný experiment. Případná rizika by byla z globálního hlediska omezená, a pokud by přišel úspěch, zkušenosti by byly velmi cenné. Pro banky samotné by ale nový systém samozřejmě znamenal hrozbu.
Autorem je Mark Fleming-Williams.
Zdroj: Geopolitical Weekly