Podle některých názorů je Čína vzorem země, která se díky strukturálním reformám vrací do pozice tahouna globální ekonomiky. My se ale domníváme, že takový návrat není pravděpodobný a dokonce jsme přesvědčeni, že Čína představuje obrovský zdroj systematického rizika. V tuto chvíli je totiž jasné, že k žádnému postupnému přechodu od exportů a investic ke službám nedochází. Oficiální data sice stále ukazují, že ekonomika roste, ovšem tempo růstu prudce klesá i přesto, že došlo k několika snížením sazeb a probíhá masivní fiskální stimulace.
Základem slabosti čínské ekonomiky jsou dluhy. Dluhová bublina v této zemi dosáhla obrovských rozměrů. Podle Banky pro mezinárodní vypořádání vzrostl poměr dluhu k HDP od roku 2008 asi o sto procent. V USA před hypotéční krizí tento poměr vzrostl o čtyřicet procent a v Japonsku před kolapsem roku 1997 o šedesát procent. Čínský úvěrový boom převyšuje i růst dluhu v zemích, jako je Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko. Porovnatelný je jen s bublinou v Thajsku, která se nafoukla před asijskou krizí. Pokud by si ale čínská ekonomika prošla tím, čím si prošlo Thajsko v roce 1997, světová ekonomika by to těžce odnesla.
Čínské dluhy jsou koncentrovány v korporátním sektoru. Ovšem rozdělení na jednotlivé sektory je umělé, protože státní společnosti jsou nástrojem vlády. Podle některých odhadů se korporátní dluh v roce 2016 vyšplhá na dvojnásobek dluhu v roku 2008. V Číně přitom existuje řada zombie firem, které si půjčují jen proto, aby mohly splácet dluhy staré. Gavekal Dragonomics odhaduje, že 28 % firem obchodovaných na trhu v Šanghaji je bez svých dceřiných společností ztrátových. A dluhy dál rostou vysokým tempem.
Většina dluhů je financována z domácích zdrojů a to je pozitivní. Vnější nerovnováha tedy ani zdaleka nedosahuje rozměrů jako v Thajsku roku 1997. Spořící čínské domácnosti jsou ale ohroženy. Banky a vláda se snaží špatné dluhy všemožně maskovat a používají k tomu finanční inženýrství. I v USA a Evropě existovala řada mimorozvahových společností a všechny padly ve chvíli, kdy praskla hypotéční bublina. V Číně budí největší obavy peer-to-peer půjčky, které mají všechny znaky Ponzi schémat. Objem těchto úvěrů vzrostl v roce 2015 čtyřikrát a čínský regulátor se domnívá, že asi třetina z něj je problematická.
Odhadnout, kolik úvěrů a půjček bude muset být odepsáno, je složité. V konečném důsledku to závisí na tom, kolik nadbytečných kapacit se v čínské ekonomice nachází. Julien Garran z MacroStrategy odhaduje, že od roku 2008 bylo zbytečně zainvestováno 8 bilionů dolarů do neproduktivního výrobního kapitálu. Pokud předpokládáme, že 60 % z toho by bylo kryto úvěry a z každého dolaru takového špatného úvěru by se získalo 40 %, odhadujeme ztráty ve výši 3 bilionů dolarů. To odpovídá asi 30 % čínského HDP. Autonomous Research dochází k podobným závěrům. Taková výše ztrát by znamenala nutnost pomoci ze strany vlády, protože finanční systém by tuto tíhu sám neunesl.
Čínská vláda se intenzivně snaží, aby nevypukla krize. Vydala se japonskou cestou a snaží se oddálit soudný den. Snižuje tím současnou volatilitu, ale zároveň zhoršuje krizi, která přijde v budoucnu. Ignorování problému špatných úvěrů je součástí politiky předstírání. Ovšem ztráty plynoucí ze špatných úvěrů jen tak nezmizí. A i kdyby hora dluhů nezkolabovala ihned, bude dál brzdit domácí ekonomickou aktivitu. Japonská politika předstírání, že vše je v pořádku, strukturální problémy nevyřešila. V Číně to bude stejné. Nakonec jen zhorší to, co stejně musí přijít.
Autorem je Ben Bennett ze společnosti Legal & General Investment Management.
Zdroj: FT, BeyondBrics