V moderní kapitalistické společnosti je na prodej téměř vše včetně rizika. Trhy převádějí riziko z jednotlivých lidí na finanční instituce, které jsou schopny se s ním vypořádat efektivněji. Například náklady, které by byly spojené s požárem mého domu, bych sám neunesl. Pro pojišťovnu, která má ve svém portfoliu mnoho pojištěných domů a mnoho akcionářů, je ovšem podobná ztráta zvládnutelná.
Obchodování s rizikem nemusí být ale motivováno jen snahou o pojištění. Může k němu vést i rozdílné vnímání rizik. Já si mohu myslet, že fotbalový zápas vyhraje Arsenal, ale vy věříte Chelsea. Tak se jako správní gambleři vsadíme, protože máme rozdílné informace, názory či víru. Na finančních trzích se pohybují jak ti, kteří chtějí pojištění proti rizikům, tak gambleři. Jejich koexistence může být přínosná, protože spekulanti stabilizují ceny. Pokud ovšem začne být gamblerství dominantním jevem, jde o destabilizační jev. Regulátoři přitom mohou na celý trh stále hledět jako na něco, co ekonomice prospívá a poskytuje to správné zajištění. Bylo tomu tak například před finanční krizí roku 2008.
Koexistence pojištění a gamblerství je centrálním prvkem celé naší finanční historie. První pojišťovací kontrakty se týkaly požárů a námořní dopravy. Zatímco i první pojišťovny pracovaly na základě matematiky, běžní lidé a gambleři se sázeli, kdy zemře král či kdy bude popraven admirál John Byng a to vše s naprostou ignorancí zákonů pravděpodobnosti a statistiky. Vláda postupně zaváděla regulaci – byla definována pojistitelná rizika, kontrakty uzavřené na základě mylných informací byly prohlašovány za neplatné, a podobně. Začala se tak vytvářet jasná hranice mezi pojišťovnictvím na straně jedné a spekulacemi a gamblerstvím na straně druhé.
Ekonomové začali postupně řešit to, proč vůbec jsou lidé ochotni v jednom případě značně riskovat a ve druhém případě si ti samí lidé kupují pojištění. Milton Friedman a jeho kolega Jimmie Savage v roce 1948 dospěli k závěru, že každý další dolar našeho bohatství nám na nízké úrovni příjmů přináší menší a menší užitek. Když ale naše příjmy dostatečně vzrostou, užitek z dalších dolarů začne opět stoupat. Třeba proto, že nám umožní úplnou změnu životního stylu. Ač by tato teorie mohla uvedené dilema řešit, empiricky se ji dodnes prokázat nepodařilo a ekonomové stále hledají nějaké „racionální“ vysvětlení. I toto dilema tedy ukazuje, jak nejasná je pro nás často hranice mezi gamblerstvím a pojištěním.
Když Raghuram Rajan působil jako hlavní ekonom MMF, byl velmi skeptický vůči finančním derivátům a zejména trhu CDS. Tvrdil, že trh na sebe bral riziko, které sebou sice neslo velmi malou pravděpodobnost naplnění, ovšem v případě negativního vývoje by došlo k obrovským ztrátám. Bylo to stále pojištění, nebo gamblerství? Řada souvisejících rizik tu byla navzájem propojena a násobila se. Potenciál krize byl evidentní. Jenže Rajanův pohled byl odmítán a například bývalý guvernér Fedu Don Kohn tvrdil, že Rajan si plete spekulaci s pojištěním. Známý ekonom Larry Summers dokonce hovořil o tom, že Rajan se chová podobně jako luddité, kteří rozbíjeli stroje v továrnách, aby si zachovali svá pracovní místa.
Jak dnes víme, americký hypotéční trh v letech 2007 a 2008 kolaboval a dnes už je jasné, co zde bylo pojištěním a co gamblerstvím. Mnoho lidí se v současnosti domnívá, že řešením je více regulace, a to jak v oblasti pojišťovacího transferu rizika, tak u jeho gamblerské části. Nezapomínejme však, že trh s CDS byl na svém počátku skutečně trhem s pojištěním a až později z něj finanční sektor učinil nástroj, který může položit celý systém. Skutečná hrozba přichází z oblasti, kterou nejlépe vystihuje jedna scéna z filmu Casablanca. Zkorumpovaný policista tam přichází do baru a říká: „Jsem naprosto šokován tím, že je zde hráčské doupě!“ Krupiér k němu následně přesune hromadu bankovek a říká: „Zde je vaše výhra, pane.“ Kapitán odpoví, že mnohokrát děkuje a pak všem přikáže, aby zmizeli. A zanedlouho je bar znovu otevřen těm, kteří si chtějí zahrát.
Autor: John Kay
(Zdroj: The Prospect Magazine)