Když k veřejnosti dorazily informace, jak podváděl s emisemi, začalo se spekulovat i o tom, zda Německo neztratí svou image vysoké kvality. Tyto úvahy mohou ještě více posilovat problémy některých německých finančních institucí, či obecnější informace a spekulace o tom, jak automobilky „spolupracují“ s německou vládou na tom, aby „dobře bylo“. Kvalitativní konkurenční výhoda mu jistě nespadla do klína zadarmo. Stojí za ní roky, či desetileté usilovné a soustavné práce. Možná, že ani pár podobných skandálů k vážnému pošramocení značky „Made in Germany“ nepovede. Konec konců, Němci se snad umí poučit. Celá věc ale přece jen ukazuje, že nic není vytesáno do kamene a svět se mění i v této oblasti.
Nově si to připomíná i další ikona kvality, kterou je (či bylo?) Japonsko. Pamatuji se, že před lety jsem tu psal o vývoji v japonské Toyotě. Kdysi byly její vozy i u nás synonymem naprosté spolehlivosti, postupně tuto celosvětovou image ale začaly ztrácet. Tehdy jsem poukazoval na to, že příčinou může být „amerikanizace“ managementu této japonské firmy, která sebou nesla posun směrem k maximalizaci krátkodobých zisků, osekávání nákladů a podobně.
Toyota na tom od té doby asi není o moc lépe – účetní skandály asi nejsou známkou návratu k předchozí strategii. A zdá se, že dekadence prostupuje větší části japonského korporátního sektoru. Kobe Steel nedávno přiznala, že falšovala certifikáty kvality u produktů dodávaných výrobcům aut, letadel a vlaků. Účetní skandály propukly i ve společnosti Olympus, automobilky Mitsubishi, Suzuki a Nissan mají problémy s kvalitou některých vozů. Například Nissan svolává všechna auto prodaná v Japonsku za poslední tři roky!
Pojem kvality je vlastně dosti nejasný, což ukazuje i zmíněný případ . U dieselgate nešlo o to, že by vozy této značky utrpěly na „tvrdé“ kvalitě, klesla „jen“ důvěryhodnost. Tedy jakási kvalita v širším slova smyslu. Japonské problémy jsou ale povětšinou onoho „tvrdého“ rázu. Je to tak možná právě tato země, která čelí většímu riziku pádu z předchozích výšin. A nezapomínejme, že hovoříme o relativní kvalitě – úpadek Německa a Japonska může nastat i díky tomu, že jiné značky, firmy a země začnou být s kvalitou spojovány mnohem více, než dříve.
I když je to nyní těžko představitelné, možná tedy se vším nakonec (opět) zahýbe Čína. Uvažovat o její produkci jako o synonymu kvality je vzhledem k historickému vývoji posledních desetiletí stále v oblasti literatury ekonomické fikce. Konec konců, není to zase tak dávno, co se s určitou nadsázkou vtipkovalo o tom, že Čína posílá do USA svůj produktový brak a Spojené státy jim za to posílají svůj brak finanční. A představit si, že třeba čínské automobily budou jednou ve vnímané kvalitě na úrovni těch německých je pro mě těžké (pokud si tedy Němci svůj standard nakonec udrží).
Jenže struktura ekonomiky se znatelně mění a posun od tvrdého k měkkému je jasně patrný i zde. Tedy posun od hard-waru v širokém slova smyslu (oceli, aut, strojů, atd.) k soft-waru v širokém slova smyslu (internetu, sociálním sítím, mobilní komunikaci, cloudovým systémům, atd.) A například Natixis v jedné ze svých posledních analýz poukazoval na to, že zatímco Německo se stále snaží hlavně rozvoj svých tradičních odvětví a dovedností, Čína se dívá do budoucnosti.
Projevuje se to například investicemi do technologií spojených s obnovitelnými zdroji, prudkým růstem podílu výdajů na výzkum a vývoj na HDP, či třeba podílem zaměstnaných v sektoru informačních a komunikačních technologií. Jak ukazuje následující tabulka, ještě v roce 2002 byla Čína v tomto ohledu daleko za USA i Německem. V roce 2015 už ale bylo vše jinak. A pokud jde vše dál stejným směrem, má dnes už poměrně značný náskok:
Možná si tedy nakonec každý najde to své – Německo, Japonsko, či třeba jiné průmyslové země budou synonymem kvality ve staré ekonomice. Mimochodem, její podíl na celkové ekonomické aktivitě může klesat, ale fakticky bude stále základem našeho života (máslo Facebookem nenahradíš). A Čína se možná stane synonymem rozvoje a vnímané kvality ekonomiky nové. Je ale pravděpodobné, že se s tím nespokojí a bude se pokoušet o více. Hodně k tomu říká následující graf s vývojem podílu Číny a Německa na globální výrobě automobilů. A tolik diskutovaná elektrifikace nastavené trendy asi nezmění, spíše naopak:
