Hlavní ekonom banky Natixis rád kritizuje ekonomickou politiku francouzské vlády, ale výhrady má i proti politice německé. V jedné ze svých posledních analýz tvrdí, že Němcům nedocházejí tři základní věci:
Za prvé stárnutí populace nevyhnutelně povede ke zhoršování životního standardu. Vyhnout se tomu dá pouze v případě, že Německo přijme značný počet imigrantů. K tomu ovšem ekonom dodává, že imigranti „musí být kompatibilní s požadavky německého trhu práce“. Tento bod Artus doprovází následujícím grafem, který zobrazuje historický a očekávaný vývoj populace ve věku 20 – 60 let a populace starší šedesáti let:
Za druhé Německo podle ekonoma používá „merkantilistický ekonomický model“, který mu v historii značně pomohl, ale nyní už ztrácí svou životaschopnost. Sílí totiž trend přesunu výroby blíže ke konečnému zákazníkovi, což bude překážkou pro další zvyšování německých exportů do zbytku světa. Německu by proto velmi prospěla silná EU a její domácí trh. Ta ale potřebuje institucionální reformy, proti kterým se staví právě Němci. Podle Artuse se to týká zejména sdílení rizika a společného rozpočtu, který je nutný pro obnovení toku kapitálu napříč Unií a efektivní alokaci úspor.
Třetí bod, který Němcům „nedochází“, úzce souvisí s předchozím. „Pokud by mělo dojít k „zmrazení současného institucionálního nastavení eurozóny, přijde série krizí a možná dokonce rozpad eura, což by bylo pro Německo pohromou,“ míní Artus. Návrat k vlastní měně by totiž v případě Německa vedl k jejímu prudkému posílení, čímž by trpěl domácí průmysl. Němci také drží velký objem zahraničních aktiv, jejichž hodnota by kvůli posílení marky dramaticky klesla. Natixis v této souvislosti poukazuje na vývoj kurzu marky v letech 1992 a 1993. Tedy v době po rozpadu Evropského měnového systému:
Zdroj: Natixis