Na ratingové agentury je možné dívat se jako na rádoby strážce finanční počestnosti nebo jako na nepostradatelný valuační nástroj pro investory. Podle toho, koho se ptáte. Jejich reputace byla silně pošpiněna finanční krizí z roku 2008, kdy podle kritiků nebyly schopné zaznamenat varovné signály přeexponovaných bank. Ale od té doby se vzchopily a aby investorům zajistily nejlépe informovaná rozhodnutí, slíbily větší přísnost ve svých analýzách vlád a korporátních financí.
Jejich aktivity - na příklad to, když S&P Global Ratings snížením výhledu italského suverénního dluhu při stejném úvěrovém ratingu zvýšila minulý pátek tlak na Řím - mají údajně velký dopad na trhy, investiční rozhodnutí a vlády, které potřebují získat peníze.
Největší tři světové agentury jsou americké: Investors Service, Fitch Ratings a S&P . Jejich úkolem je posuzovat kredibilitu zemí a firem. Vlády a korporace jim na oplátku platí za kritické hodnocení svého dluhu.
Ratingy agentur jsou navržené tak, aby byly naprosto nestranné a důvěryhodné. Vyžaduje je mnoho investičních fondů předtím, než vydají rozhodnutí, zda daný cenný papír koupit, ať už jde o akcie firmy nebo vládní dluhopis.
Výnos investice požadovaný věřiteli se liší podle zprávy agentur. Slabé hodnocení pošle sazby půjčky výš, zatímco silné hodnocení je může snížit.
Rating se pohybuje od stupně AAA až na D, což značí neschopnost splácet. Pouze 11 zemí má hodnocení AAA. Jsou jimi Německo, Dánsko, Nizozemí, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Kanada, Austrálie a Singapur. Na druhém konci spektra je Venezuela a Mosambik, u kterých se předpokládá, že nejsou schopni své dluhy splácet.
Agentury svá hodnocení pravidelně upravují, ale také mohou, v méně drastickém kroku, změnit výhled jejich současné známky z negativní přes neutrální až na pozitivní, což často vede k pozdější změně ratingu.
Politický vývoj, hlavní společenské a ekonomické události nebo velké akvizice firem – to vše může být důvodem pro upravení hodnocení. Snížení ratingu se pak může rychle stát trnem v patě rozhazovačných vlád, kterým mohou náhle vzrůst náklady na dluhovou službu.
Od doby svého vzniku na počátku 20. století byly ratingové agentury často terčem hořkých stížností. Vlády Evropské unie například protestovaly proti společnému snížení hodnocení devíti zemí eurozóny v únoru 2012 na vrcholu finanční krize.
Tlak, který vlády pocítí, když se hodnocení otočí proti nim, je značný. Pokud agentury doloží, že vlády mají potíže s dluhovou službou, investoři pak často požadují drastická opatření - obvykle tlusté škrty ve vládních výdajích nebo mnohem vyšší výnosovou sazbu. Analytik Saxo Bank Christopher Dembik se domnívá, že největším bičem vlád je v současnosti právě trh.
Ratingové agentury byly ale po kolapsu americké investiční banky Lehman Brothers pod palbou kritiky za to, že dávaly silná hodnocení na derivátové produkty (které zahrnovaly i velmi rizikové balíčky hypoték), které se prodávaly bankám a investičním fondům po celém světě.
Když americká realitní bublina splaskla, stovky tisíců vlastníků nemovitostí nebyly schopny své platby hypoték vyrovnat, což vyústilo v těžké ztráty bank a fondů, které tyto toxické deriváty držely.
Evropští lídři se zasazovali o to, aby se přezkoumala role ratingových agentur. Také si pohrávali s myšlenkou vytvořit evropský orgán, který by rozbil monopol ratingových agentury, ale tento nápad nevstoupil do praxe.
Zdroj: Straits Times