Je čínská „Iniciativa pás a cesta“ (BRI) skutečně „vlakem, který si Itálie nemůže dovolit nechat ujet“, jak tvrdí italský ministr financí Giovanni Tria? Rovněž premiér Giuseppe Conte si myslí, že by Itálie měla do vlaku nasednout, a tvrdí, že mnohamiliardový čínský infrastrukturální plán je „pro naši zemi příležitostí“.
Italská vláda plánuje podepsat s Čínou memorandum o BRI během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v zemi 22. až 24. března, čímž by se Itálie stala prvním zakládajícím členem Evropské unie i prvním státem skupiny G7, který to učinil. Memorandum vydláždí cestu k čínským investicím do italské infrastruktury, energetiky, leteckého průmyslu a telekomunikací. Přistoupení k BRI však s sebou nese vážná rizika pro Itálii a pravděpodobně poškodí její vztahy s EU a Spojenými státy.
Je pravda, že hlubší obchodní vztahy s Čínou jsou pro Itálii jasnou volbou v situaci, kdy je růst HDP od konce 90. let nízký nebo stagnuje a pro letošek se očekává zpomalení z loňských 1 % na 0,2 %. Naopak Čína se může pochlubit druhou největší ekonomikou světa po USA. Je největším exportérem a stále významnějším zahraničním investorem a postupně narovnává svůj růstový model směrem k domácí poptávce.
Očekává se, že roční obchod mezi Čínou a státy BRI přesáhne v příštích deseti letech částku 2,5 bilionu dolarů, a těsnější bilaterální vztahy s Čínou by tak dodaly impulz italskému exportu. Vývoz z Itálie do Číny v současné době dosahuje zhruba 13 miliard eur ročně, zatímco dovoz činí přibližně 29 miliard.
Partnerství s Čínou by navíc mohlo přilákat další kapitálové toky, které Itálie zoufale potřebuje vzhledem k tomu, že její banky půjčují jen v omezené míře. Zatímco do Itálie přitekly od roku 2000 čínské investice v objemu přibližně 14 miliard eur ročně, do 55 států BRI investovaly čínské firmy jen v prvních deseti měsících loňského roku 10,5 miliardy eur a podepsaly kontrakty na projekty BRI v hodnotě přesahující 80 miliard dolarů.
Nicméně existuje několik přesvědčivých důvodů, proč by se Itálie neměla vydat touto bilaterální BRI cestou s Čínou, ale spíše s ní prohlubovat vztahy v rámci Strategie EU pro Čínu 2016.
Za prvé se zájmy Itálie nemusí shodovat s čínskými. BRI je rozvojová strategie, která má zpřístupnit čínským firmám zahraniční trhy, směrovat zdroje přes mezinárodní finanční centra a podpořit mezinárodní používání jüanu. Zatím není jasné, jak lze tyto cíle harmonizovat s italskými.
Druhým souvisejícím důvodem je riziko, že Itálie bude v tomto vztahu tahat za kratší konec – a nejen proto, že Čína má více než šestkrát větší ekonomiku. Italská ekonomika je také slabší. Veřejný dluh dosahuje 130% HDP a problémové firmy včetně národní letecké společnosti Alitalia potřebují restrukturalizaci a rekapitalizaci. Lze si těžko představit, jak by partnerství s Čínou mohlo být vyvážené a reciproční.
Další obavy jsou provozní. Několik let poté, co Čína zahájila BRI, je celkový rámec iniciativy stále nejasně definovaný, má zastřené cíle a neprůhledné řízení. A místo aby ji podporovaly multilaterální organizace s vedoucí rolí Číny, jako jsou Asijská infrastrukturální investiční banka (AIIB) nebo Nová rozvojová banka, stojí BRI na bilaterálních dohodách s Čínou a přímých partnerstvích a joint ventures s čínskými podniky – z nichž mnohé jsou státní.
Za čtvrté je Itálie institucionálně slabá, neboť má mnoho špatně řízených soukromých a veřejných institucí, nefunkční daňovou soustavu a problémy s rozsáhlou korupcí. V indexu korupce Transparency International zaujímá země 53. místo, což je hluboko pod ekonomikami unijního jádra.
Itálie tak možná není v situaci, kdy by mohla čínské partnery žádat o dodržování pravidel a standardů EU. Unie se například obává, že státní vlastnictví mnoha čínských podniků pokřivuje trhy a konkurenci.
A konečně by důvěryhodnost italských firem v sektorech, jako jsou informační a komunikační technologie, infrastruktura či obrana, mohla klesnout kvůli kybernetické špionáži nebo jiným neplechám ze strany čínských aktérů.
Mnozí čelní ministři italské vlády jsou bohužel ve svém euroskepticismu vůči těmto rizikům slepí – stejně jako vůči faktu, že Itálie potřebuje mít v Bruselu co nejvíce přátel.
Nasednutí do čínského vlaku se nesetkalo s příznivou reakcí ani ve Washingtonu. Varování administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa, k němuž cítí mnozí členové italského kabinetu blízký vztah, je jednoznačné. Bude-li ho Itálie ignorovat, činí tak na vlastní nebezpečí.
Samozřejmě se může ukázat, že celá epizoda s BRI je jen bouře ve sklenici vody, a vše na poslední chvíli skončí krachem, po němž bude Čína znechucená a EU pohoršená. Bez ohledu na výsledek však nejde o pouhou rozepři vyvolanou italskou vládou, která nemá udržitelný dlouhodobý plán. Spíše je to zatím poslední projev vypjatého globálního soupeření USA a Číny.
Je pravda, že Washington má ve zvyku plísnit spojence, pokud dospěje k názoru, že se příliš těsně přimkli k Číně, dokladem čehož bylo počínání Obamovy administrativy, když Velká Británie vstoupila v roce 2015 do AIIB. Spojené státy tehdy možná své obavy ze vzestupu Číny a potřebu vyváženého řízení multilaterálních institucí přehnaly.
Oproti dnešní otevřené konfrontaci mezi Trumpovými USA a Čínou však bylo tehdejší americké angažmá konstruktivní. „S námi proti Číně, nebo s Čínou proti nám,“ tak zní Trumpův skrytý vzkaz Itálii i zbytku světa. Pro pokojné nalézání nové rovnováhy v globálním ekonomickém uspořádání to nevěstí nic dobrého. Itálie se zachová moudře, když bude našlapovat po špičkách.
Paola Subacchiová je profesorkou mezinárodní ekonomie na londýnské Queen Mary University a zakládající ředitelkou společnosti Essential Economics. Je autorkou nedávno vydané knihy The People’s Money: How China Is Building a Global Currency (Lidové peníze: Jak Čína buduje globální měnu).
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org