Víkendář: Růst pro všechny. Nedosažitelný ideál?

Podle Světové banky není růst, ze kterého těží celá společnost, zase tak výjimečným jevem. Na stránkách VoxEU na to poukazují Joao Tovar Jalles a Luiz de Mello v souvislosti se současným rostoucím zájmem o takový „inkluzivní růst“. Tento zájem pramení ze zkušenosti řady zemí, v nichž se rozšiřuje mezera mezi bohatší a chudší částí společnosti a kde se snaží najít politiku, která by tuto mezeru opět uzavřela tak, aby z ekonomického rozvoje těžili všichni.

Ekonomové tvrdí, že mezi roky 1980 a 2013 najdeme 268 epizod, kdy došlo k růstu produktu na hlavu bez zhoršení situace v oblasti příjmové nerovnosti. Došlo k tomu například ve Francii v letech 1985–1989, v Německu v letech 1995–1997, v Brazílii let 2004–2006 a Indii let 1998–2000. Průměrná doba trvání těchto období je podle ekonomů 2,5 roku, většina z nich ale trvá pouze jeden rok. Co za nimi stojí?

Odpověď na tuto otázku se snažily najít i dřívější studie, podle kterých hrají rozhodující roli investice do vzdělání, produkčních aktiv a otevření se mezinárodnímu obchodu. Jiné studie zase zmiňují zásahy státu a systém sociální podpory či strukturální reformy v zemích OECD. Jalles a jeho kolega dochází k závěru, že pravděpodobnost inkluzivního růstu se zvyšuje se vzdělaností populace, s daňovým systémem, který přerozděluje bohatství, s vyšší mírou participace a vyšší produktivitou faktorů. 

Data podle ekonomů také ukazují, že čím déle byla nějaká země schopna udržet inkluzivní růst, o to větší je pravděpodobnost, že se objeví další taková epizoda. A k tomu v neposlední řadě přispívá i míra ekonomického rozvoje měřená podílem lidí pracujících v průmyslu relativně k těm, kteří pracují v zemědělství. Pravděpodobnost inkluzivního růstu naopak snižuje vysoká inflace a volatilita produktu a také vyšší míra nezaměstnanosti. Jak ekonomové dodávají, tato zjištění jsou intuitivní a ukazují, kterým směrem by se měla vydat ekonomická politika. 

Z hlediska ekonomické politiky a vládní snahy o dosažení inkluzivního růstu ale může být rozhodující, že jej podle ekonomů podporují faktory, jako je stabilní politický systém, pravidelné parlamentní volby a poměrný volební systém. Významnou roli hraje značné zpoždění, se kterým se dostaví „ovoce politiky zaměřené na dosažení inkluzivního růstu“. Nejde tedy ani tak o to, aby byla jedna konkrétní vláda stabilní, ale o dlouhodobou stabilitu celého systému. Ekonomové zmiňují i význam fiskální decentralizace, což může být odrazem toho, že v decentralizovaném systému mohou politici lépe vnímat potřeby lidí a získávat potřebné informace. 

Rovnostářské Česko

Za poznámku stojí, že u nás problém příjmové nerovnosti nevnímáme ani zdaleka tak palčivě jako v řadě jiných vyspělých zemí. Jak ukazuje například následující graf, tato nerovnost je u nás i ve srovnání s evropskými zeměmi mimořádně nízká. Poměr příjmů 20 % populace s nejvyššími příjmy k příjmům 20 % populace s příjmy nejnižšími se podobně jako ve Slovinsku nachází mírně nad třemi a níže leží pouze na Slovensku. V celé EU jsou přitom příjmy nejbohatší části společnosti asi pětkrát vyšší a v zemích, jako je Bulharsko či Rumunsko, více než sedmkrát vyšší:



V Bulharsku přitom podle grafu od roku 2008 došlo k prohloubení mezery v příjmech, podobně tomu bylo v Itálii, Litvě či Maďarsku. Naopak snížení mezery v příjmech se podařilo dosáhnout v Polsku nebo Portugalsku. V Turecku se pak příjmová nerovnost měřená popsaným poměrem nachází ještě znatelně nad Bulharskem, protože nejbohatších 20 % tu vydělává téměř devětkrát více než část společnosti na opačném konci spektra. 

Zdroj: VoxEU, Eurostat