Po recesi v roce 2020 přišlo zvýšení inflace, na které nyní centrální banky reagují zvedáním sazeb. Utahování monetární politiky ale opět vede k úvahám o recesi a ekonom Tim Taylor na stránkách The Conversable Economist uvažuje nad alternativami k politice, která se podepisuje na fluktuacích tohoto typu.
Taylor připomíná, že v podobných situacích ekonomové obvykle uvažují o změnách v agregátní poptávce a nabídce. Jestliže například dojde k propadu poptávky, lze pak čekat, až se propad projeví poklesem cen a ekonomická aktivita se vrátí zpět do předchozí rovnováhy. S tím, že „doufáme, že se mezitím neusadí v nějakém horším parciálním ekvilibriu.“ Alternativou je použití monetární a fiskální politiky tak, aby eliminovaly zmíněný propad poptávky.
Podle Taylora zkušenosti ukazují, že taková aktivní politika navrací hospodářství do zdravého stavu dříve než čekání na pokles cen, které mohou mít zejména směrem dolů jen malou flexibilitu. Taylor ovšem dodává: „Pandemie nebyla poptávkovým šokem, alespoň ne na jaře 2020. Změnila fungování celých odvětví, některá z nich úplně uzavřela. Výrobní kapacity celého hospodářství byly narušeny, některé sektory trpěly více než ostatní.“
Jaká je vhodná reakce v podobných případech? Taylor v odpovědi poukazuje na novou analýzu, kterou zpracovali Christina D. Romer a David H. Romer. Ti hovoří o určité formě sociálního pojištění, které by mělo být základem fiskální politiky v situacích podobných té popsané výše. Tedy v případech, kdy nemusí být vhodná standardní plošná stimulace. Během pandemie je totiž dokonce kontraproduktivní snaha o zvednutí aktivity v některých sektorech, například v restauracích. A plošná stimulace se samozřejmě dostává ke všem, ne pouze k těm, kteří jsou hospodářským útlumem postiženi nejvíce.
Ekonomové tvrdí, že systém sociálního pojištění by měl stále motivovat k tomu, aby lidé měli zaměstnání. Ti by se tak měli mít stále lépe než ti, kteří dávky nepobírají. K tomu by lidé s nižšími příjmy měli pobírat vyšší dávky (relativně k jejich příjmům) než lidé s příjmy vyššími. Ti totiž mají podle ekonomů více zdrojů, kterými mohou pokrýt propad ve svých příjmech. Výše dávek by přitom neměla přesahovat 85 % příjmů první skupiny, protože to je podle studií zhruba hranice, při které je zachována ona motivace hledat si nové zaměstnání. U lidí s vyššími příjmy je podle studií tato hranice nižší.
Taylor připomíná, že během pandemie vládní podpora v USA „často přesahovala 100 % ztracených příjmů“. Za tímto přístupem přitom může být i nedostatečná kapacita systému pro posouzení konkrétních případů a optimální výše dávky. Během pandemie pak může být podle ekonomů vhodné uvažovat i o rizikových prémiích ke mzdě tam, kde jsou lidé nejvíce ohroženi.
Taylor na závěr poukazuje na nové studie (jejich seznam lze nalézt na stránkách The Conversable Economist), podle kterých může standardní plošný přístup ke stimulaci vést během šoků podobných pandemii k tomu, že v některých odvětvích bude nedostatek zaměstnanců a v jiných naopak přebytek uchazečů o práci. Další studie potvrzují, že cílené transfery a sociální pojištění mají v podobných situacích pozitivnější efekt.
Zdroj: The Conversable Economist