Soudě podle hovorů s přáteli, jejichž aktivity jsou vzdáleny ekonomické vědě (či pavědě?), současná krize výrazně přispívá k tomu, vidět někdy dluh jako dílo ďáblovo. Tj. vidět dluh paušálně jako něco, co přímo přispívá k mizériím tohoto světa. Pokud se zamyslím nad samotným jádrem problému dluhu, musím do určité míry souhlasit.
Tedy - proč je dluh špatný? Dovolím si zde krátkou demonstraci z malé ostrovní „banánové“ republiky. Představme si, že v ní žije několik málo lidí, pár jich pěstuje banány, pár jich rybaří, zbytek opravuje domy a lodě. Během doby si navzájem mezi sebou půjčili něco peněz – jednou potřeboval ten, podruhé onen. Půjčili si je ale tak, že když má rybář dobrý úlovek splatí víc, když se urodí víc banánů, splatí farmář víc … A naopak. Půjčili si je tedy na bázi „vlastního jmění“ – hodnota i s „úroky“ bude splacena, konkrétní rozložení v čase ale záleží na konkrétním vývoji ekonomiky - počasí, nemocnosti … Vyjma skutečně krizových situací v takovéto ekonomice v podstatě nemůže nastat dluhová krize – na neustále se měnící prostředí není nasazován pevný – neměnící se, požadavek splátek.
Nyní si představme, že najednou jeden z nich přijde za svým dlužníkem s tím, že se chce domluvit na pevném splátkovém kalendáři – bude to přece pro oba lepší: oba budou vědět na čem jsou, kdy je potřeba platit a kdy věřitel peníze obdrží. Funguje to, po jejich vzoru se tak domluví i ostatní a dokonce vzroste úroveň dluhu v ekonomice protože se vše zprůhlednilo a je to jaksi jasnější. Uspokojí se tak (iluzorně) pro nás typická potřeba jistoty a stability. Nějaký čas to funguje a všichni si pochvalují, jak dobře na tom jsou – mohou plánovat, mají své jisté a jejich životem tak mohou stále více prorůstat „pevné body“. Jeden si může na splátky koupit novou loď, protože nyní mu půjčí i ten, co předtím chtěl mít své jisté na důchod, apod. Stačí pak neúroda banánů a zároveň pár špatných úlovků a sousedi začnou chodit s tím, že nemohou teď zaplatit. Předtím by toto nebyl problém – věřitel byl na tuto variantu připraven, sám se nezavazoval. Dluhovou ekonomikou se ale začne rychle šířit krize.
Skutečné řešení uvedeného pak spočívá pouze z opětovného upravení systému poskytování financí blíže k reálnému, neustále se měnícímu světu. Tj. část dluhu musí být minimálně převedena na nové podmínky, nebo převedena na variabilní „dluh“ – jednorázový (bankroty), nebo postupný (debt-equity swap). Uvedené přímo implikuje řešení i pro složité ekonomiky 20. století – princip je stále stejný. Efektivně fungující systém bankrotů a restrukturalizace, včetně využívání debt-equity swapů – výměny dluhu za podíl ve firmách jsou řešením a cestou k udržitelnému zadlužení.
Pointou uvedeného není to, že poskytování peněz firmám, či domácnostem na jejich investice a spotřebu je špatné. Pokud toto poskytování ale na sebe vezme formu půjčky – tj. poskytnutí s předpokladem pevných splátek, dostáváme se okamžitě do rozporu s realitou (dovolím si dokonce tvrdit, že to je jen další z mnoha fikcí, které si vytváříme snahami nasadit pevné na proměňující se. Pokud je jen část variabilního svázána pevným, problémy nenastanou. Pokud to pevné – tj. zadlužení, významně naroste relativně k variabilnímu (HDP na úrovni ekonomiky, cash flow na úrovni firmy, mzda na úrovni jednotlivců).
Čtenáře pak možná napadne, zda uvedené např. neřeší v některých islámských zemích zákony Šaríja se svým zákazem platby úroků – např. banky se tam tak místo inkasa úroků podílejí na zisku. Odpověď je ano i ne – s úplnou eliminací dluhu se vzdáváme některých domnělých, ale i reálných pozitiv. Ale to si nechám na příště.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.