Míra ekonomicko-finanční synchronizace všech regionů ve světě je nyní velmi vysoká. Tj. máme zde doposud nezaznamenanou souhru na trzích se zbožím, službami a trzích finančních ve všech ekonomikách po celém světě. Je tak efektivně eliminována možnost vyvážení slabosti jednoho regionu růstem jiného. Víra v možné oddělení se - zejména rozvíjejících se ekonomik BRIC od USA, trvala pár měsíců na počátku toho, co dnes prožíváme. Možná byla ale asi jen v případě velmi mělkých problémů v USA. Takovým jsme nyní samozřejmě velmi vzdáleni*. Pro budoucí vývoj máme pak z perspektivy „oddělování se“ dva základní scénáře:
--další úzká provázanost, kdy trend bude nastaven ve Spojených státech a zbytek bude následovat (tu s větší, tu s menší silou). Obrat v USA ještě dlouho nenastane (opět odkaz *), tedy ani zbytek světa, včetně nás, se nemůže těšit na zlepšení.
--nebo se některým regionům/zemím nakonec podaří trhnout a vyhnout se významným problémům. Aby toto bylo významné z celosvětového pohledu, muselo by jít o Japonsko, EU (Německo), nebo Čínu. Japonsko je nejméně pravděpodobné. EU není o moc lepším kandidátem. Naopak Čína vykazuje některé známky „trhnutí se“. Stimulační plán dosahující 585 miliard USD se již projevuje v ekonomice a zároveň nebudí obavy z příliš velkého zadlužení (veřejný dluh je 18,5 % HDP, v USA více než 2x tolik, Japonsko má téměř 200 %). A motivace čínských politiků dělat smysluplné věci je asi větší v porovnání s EU či USA. Zatímco zde se hraje o procenta nezaměstnanosti, prodeje aut a bazénů, v Číně se hraje o sociální nepokoje a násilné demonstrace. V zemi s nízkou úrovní infrastruktury pak snad klesá i možnost budování nesmyslných pomníků naší „rozvinutosti“.
Pokud tedy celosvětová slabost nebude několikaletá (čímž si ale zdaleka nejsem jist), Čína je dost dobře tím, kdo bude nejméně postižen. Nejlépe udrží poptávku na fiskálních steroidech, které pak bude moci vysadit díky opětovně rostoucí zahraniční poptávce po jejích levných, ale kvalitních, originálních a zdravotně naprosto nezávadných produktech.
Čína ale podle mne nemá šanci na odtržení se od (stále pravděpodobnější) dlouhodobé slabosti světové ekonomiky. Ony steroidy se dají užívat jen po omezenou dobu bez toho, aby začaly více škodit, než pomáhat. Např. nyní tolik opěvovaný prudký růst úvěrů ze státních bank jde zejména do velkých korporací. Tento růst není tažen, ale tlačen politickým rozhodnutím. Otázka kvality úvěrového procesu je tak plně namístě a dlouhodobě je neudržitelný (vedl by jen k vytvoření mnoha dalších špatných aktiv). Podobně je to u tlačených infrastrukturních projektů (mosty nikam), atd.
Jedinou šancí by bylo významně změnit strukturu agregátní poptávky - zmenšení úspor (financujících zahraniční poptávku po zboží „made in China“) a zvýšení domácí spotřeby (podporované apreciací Renminbi). Toto jsou ale faktory, které se mění léta (naštěstí na to nejdou agitkou typu „Buy Chinese“). Např. je zde jedním z klíčových faktorů vybudování robustního penzijního systému, který vezme lidem obavy z financování svých důchodů. Ale co když je samotnou čínskou náturou vydělávat stále více, ale neutrácet a místo toho spořit. Tj. neutápět se v konzumu, ale mít dobrý pocit, že kdyby něco, mají své úspory. Konec konců, je to země, kde zanechal svůj otisk Lao-c'.
*Jak jsem naznačoval v předchozích článcích, moje teze je následující: Ekonomika USA se nezvedne, dokud nebudou do základů vyřešeny problémy bank. Samy o sobě nepomohou sebevětší fiskální stimuly, kreativní monetární politika, ani polovičatá řešení typu Bad Bank, TARP. Banky musí být znárodněny, musí být oddělena dobrá a špatná aktiva, dobrá musí být v bankách ponechána a jejich činnost nastavena tak, aby nekolidovala se základními principy fungování jakékoliv firmy. Poté budou privatizovány. Špatná aktiva budou pomalu likvidována speciální institucí – prodávat, pokud možno, se budou v době růstu.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.