V posledních týdnech se volně používala fráze „měnové války“. Doufejme, že jde o přechodný jev: Jedná se o nevhodný výraz a vlastně jde o fikci. Ve skutečnosti zde nejsou žádné měnové války, měnové trhy jen normálně reagují na události. Podívejme se na fakta. Čínská měna oproti dolaru v minulých pěti letech posílila o 20 %. Asi desetina tohoto posílení proběhla toto léto. Na bázi měnového koše renminbi posílilo za stejnou dobu o 14 %. Obojí představuje podstatný pohyb s velkými následky.
Ti, kteří se obtěžují podívat, vidí, že je tu mnoho důkazů změny čínské ekonomiky k lepšímu. Její obchodní přebytek dosahoval během prvních deseti měsíců roku 2010 jen kolem 3,2 % HDP, což je asi třetina hodnoty dosahované před finanční krizí. Přebytek běžného účtu se také zdá být obrovský, podle MMF tento rok dosáhne 270 miliard dolarů. Relativně k HDP ale pravděpodobně nepřekročí 5 %, což je polovina hodnoty dosažené na vrcholu. Je tu také mnoho zpráv o tom, že mezinárodní firmy již nevnímají Čínu jako nízkonákladového producenta pro jejich výrobky, což by nadále mohlo obchodní přebytky zmenšovat.
Podle některých je toto zlepšení jen přechodné a jen odráží prudký pokles poptávky po čínských exportech, zejména ze strany USA. Pokud by to ale byla pravda, proč jsou exporty o 400 miliard vyšší než v roce 2009? Zásluhu nese domácí čínská poptávka, která pomáhá zemím zaměřeným na exporty, jako je například Německo. Někteří z toho netěží, ale to není důvod vinit Čínu z měnových válek. I Spojené státy mohou v určité fázi zaznamenat nárůst svých exportů.
Během posledních setkání zemí G20 mnozí obviňovali USA, že sledují vlastní zájmy. Fed je odpovědný za udržení vysoké zaměstnanosti a nízké inflace, ne za měny. Slabší dolar může být důsledkem jeho politiky. Jestliže ale uspěje, přinese to i silnější dolar. To sebou nese systém pohyblivých měnových kurzů.
Několik dalších zemí také v minulých měsících intervenovalo s cílem zastavit posílení domácí měny. Některé sporadicky, jiné častěji. Příkladem mohou být Brazílie, Japonsko a Švýcarsko, kde každá z těchto zemí má perfektní důvody pro své kroky, protože kurz jejich měny se zdá být nadhodnocený. Ani zde není namístě přirovnávat tuto situaci k válce.
V jednom bodě ale mají ti, kteří vidí čínskou měnu jako podhodnocenou, určitou pravdu. Čínské měnové rezervy nyní dosahují 2500 miliard dolarů. Ale ani zde nesmíme zapomínat na ohromný tok investic do země. To znamená, že platební bilance, která zahrnuje tok kapitálu, je mnohem silnější, než v poslední době zlepšený běžný účet. Částečně jde o kroky, které dávají smysl, částečně o zbytečnou akumulaci rezerv, která má zabránit opakování asijské krize, ke které došlo v roce 1998.
Žijeme v době, kdy rozvoj pomáhá milionům lidí dostat se z chudoby. Čína stojí v popředí tohoto procesu a její ekonomika se za posledních deset let ztrojnásobila. Další země BRIC i další rozvíjející se ekonomiky jsou také důležité. Jde o pozoruhodný vývoj, který bychom normálně nedávali do souvislosti s válečnou situací. V dalších deseti letech růst odbourá globální nerovnováhy, které leží v jádru současné debaty o měnách. Systém plovoucích kurzů během tohoto procesu ukáže svou užitečnost.
Uvedené je výtahem z „Time to end the myth of currency wars“, autorem je Jim O’Neill.
(Zdroj: Financial Times)