Ben Bernanke je uznávaným odborníkem co se týče historie monetární politiky Fedu a zejména 30. let. Tento týden je to 80 let, co se Fed rozhodl ukončit agresivní kvantitativní uvolňování, které probíhalo během nejhoršího období Velké deprese v letech 1929 – 1933. Podle některých ekonomů ale toto rozhodnutí vedlo k pádům bank a upuštění od zlatého standardu. Současná situace se od roku 1932 liší, i když některé z používaných argumentů se podobají. A z vývoje po roce 1932 můžeme usuzovat na to, co by se stalo v roce 2008, kdyby Fed učinil stejný krok jako v roce 1932. A toto poučení je možná ještě relevantnější u ECB.
Vývoj v roce 1932 není tak známý jako notoricky známé chybné utažení v roce 1937. V roce 1932 byla ekonomická situace složitá, nedocházelo ke stabilizaci HDP ani průmyslové výroby. Deflace dosahovala výše 10 % a rychle zvyšovala dluhovou zátěž v ekonomice. Pády bank přispívaly ke snižování peněžní nabídky, která z vrcholu v roce 1929 klesla o 33 %. Milton Friedman a Anna Schwartz tvrdili, že většina vzniklých škod nemusela vzniknout, pokud by Fed tomuto poklesu peněžní nabídky zabránil. To znamená, že měl podniknout agresivnější nákupy vládních dluhopisů a poskytnout bankám likviditu. Fed tak ale neučinil a došlo k obrovské kontrakci v bankovním sektoru. Pokud by Bernanke v roce 2008 neučinil to, co učinil, mohl vývoj vypadat podobně.
V popsaném vývoji bylo ale období, kdy Fed přistoupil k nákupům aktiv – došlo k tomu mezi únorem a červencem 1932. The tehdy napsaly, že „Fed učinil nejodvážnější krok v boji s depresí“. Podle Friedmana jeho strategie fungovala, sazby klesaly a zdálo se, že aktivita a deflace dosáhly svého dna. Pak ale Fed ztratil nervy a program nákupů ukončil. Proč? Odpověď není ani dnes jasná. Barry Eichengreen se domnívá, že další nákupy by vyvolaly problémy co se týče parity dolaru ke zlatu. Chang-Tai Hsieh a Christina D. Romer ovšem zase tvrdí, že Fed toto v úvahu nebral a tlaky na dolar patrné nebyly. Fed se prostě vrátil ke starému způsobu uvažování okamžitě poté, co se situace dostala z nejhoršího. Zároveň se domníval, že politika je uvolněná ve chvíli, kdy banky drží nadměrné rezervy i přesto, že jejich výše byla v recesi irelevantní. Navíc se objevovaly argumenty, že další nákupy dluhopisů by poškodily trh a uměle snížily sazby, za které si vláda půjčovala. Nakonec se přidaly názory, že by došlo i ke zhoršení rozvahy Fedu.
Mnohé ze zmíněných argumentů můžeme slyšet i dnes. V roce 1932 se ukázalo, že jsou mylné. Opomíjely totiž fakt, že prudce vzrostla poptávka soukromého sektoru po likviditě a centrální banky tuto poptávku musí uspokojit tím, že zvětší svou rozvahu. Zejména ECB by na to neměla zapomínat.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)