Řecko naléhavě potřebuje jasné uvažování. Do neschopnosti splácet dluhy doposud nesklouzlo jen proto, že Evropská centrální banka skrze svůj program nouzové likvidní pomoci (ELA) nadále poskytuje finance řecké centrální bance. Ta peníze dál půjčuje tamním komerčním bankám, které je pak půjčují občanům Řecka a zahraničním věřitelům. Problém je, že obě tyto skupiny vypůjčovatelů převádějí obrovské sumy peněz do dalších zemí.
Výsledkem je, že přečerpání úvěrů pro řeckou centrální banku roste v posledních měsících o téměř miliardu eur denně. Pokud Řecko ztratí schopnost splácet a odejde z eurozóny, tato přečerpání nebudou splacena.
Financování z ELA předpokládá, že řecké ekonomice dočasně schází likvidita, ale není insolventní. Takový předpoklad je zjevně mylný. Vzdor veškerému strádání, které Řecko zakouší (30% propad agregátní poptávky od posledního cyklického vrcholu a vzestup nezaměstnanosti na víc než 25 %), není řecké hospodářství ani zdaleka tak konkurenceschopné, aby své dluhy dokázalo splatit.
Součástí příčin zaostávání je, že přetrvává silná korupce a stále je zoufale omezená administrativní schopnost vybírat daně. Hlavní nápor fiskálních škrtů přitom nesou řecké domácnosti s nízkými příjmy. Krátce, šlamastyka pokračuje.
Nechat Řecko zkrachovat, a přesto jej ponechat v eurozóně nepřichází v úvahu: pro ostatní země eurozóny by to byl signál, že mohou hromadit obří dluhy financované ECB, aniž by je měly v úmyslu splatit. V eurozóně by došlo k fatálnímu podemletí fiskální zodpovědnosti.
Jenže ani vypudit krachující Řecko z eurozóny proti jeho vůli nepřichází v úvahu: to by zemi uvrhlo do ekonomické, sociální a politické nestability, což by bezpochyby mělo vážné dopady i za hranicemi země.
Podle mého soudu zůstávají jen dvě životaschopné možnosti. První – a vhodnější – je, že ECB realisticky zhodnotí nedostatečnou solventnost Řecka a ukončí poskytování prostředků z ELA do tamní bankovní soustavy. To by vyvolalo platební krizi Řecka. Při vědomí hrozící pohromy by se Řecko upřímně zavázalo k uskutečnění strukturálních reforem, které jsou v jeho vlastním dlouhodobém zájmu: posílit pružnost trhu práce, prodat státní podniky, jež ostatní evropské země už do soukromých rukou předaly, a utrácet méně za byrokracii veřejného sektoru.
Zároveň by Řecko zavedením aktivních politik zaměstnanosti (například dotací na rekvalifikace a najímání dlouhodobě nezaměstnaných) zajistilo, aby tyto reformy nepůsobily bolest nejchudším. Navíc by se Řecko přihlásilo k automaticky implementovanému fiskálnímu plánu, který by stanovil dlouhodobý poměr státního zadlužení k HDP.
Tolik k tomu, co by muselo udělat Řecko. Jeho věřitelé by na oplátku souhlasili s dalším jednorázovým odpisem dluhu – dostatečně velkým na to, aby Řecku realisticky umožnil v budoucnu své dluhy splatit, ale dostatečně malým na to, aby předešel zbytečným transferům kreditu. Řecko by zůstalo v eurozóně, ač by přišlo o část své fiskální a strukturální suverenity.
Pokud se první možnost nevyužije, což je vzhledem k současné politické hře s ohněm pravděpodobné, Řecko ztratí schopnost splácet. To by však mohlo připravit půdu pro druhou možnost, kterou bych nazval „program nového začátku“.
V rámci tohoto programu by věřitelské státy odepsaly řecké dluhy, za podmínky, že země dobrovolně odejde z eurozóny. To by Řecku dalo možnost začít mimo měnovou unii od začátku: restrukturalizovat ekonomiku bez vnějšího vměšování a někdy později být připravené na opětovný vstup do eurozóny za nových podmínek – tentokrát bez nepravdivých statistických tvrzení a nerealistických očekávání.
Takový postup by řecké vládě umožnil začít s čerstvou stimulací konkurenční schopnosti, bojem proti korupci a dalším budováním základů pro dlouhodobý růst. Nebylo by to snadné, ale nejednalo by se už o proces, jejž Řecko pokládá za pokořující a věřitelské země za popuzující.
Tato druhá možnost je méně žádoucí než možnost první. Obavy z řeckého odchodu z měnové unie by snadno mohly ohrozit další ekonomiky eurozóny (například Kypr a Portugalsko), zatímco Řecko s devalvovanou drachmou by zjistilo, že je pro něj bolestivě drahé dovážet investiční statky, které potřebuje k budování širší základny dobře placených pracovních míst.
Druhá možnost by ale byla novým začátkem i pro celou eurozónu. Členské státy by akceptovaly skutečnost, že měnová unie není možná bez fiskální a strukturální koordinace. Součástí minima nutné fiskální koordinace by byly automaticky implementované národní plány, formulované každou vládou v předstihu.
Strukturální koordinace jako určitý protějšek by přinejmenším musela zacílit prostředky Evropské unie na země s dlouhodobými schodky běžného účtu, aby investicemi do lidského kapitálu zlepšila jejich konkurenční schopnost. Jelikož současné uspořádání není věrohodné ani udržitelné, eurozóna tento „nový začátek“ potřebuje bez ohledu na to, kterou z možností si nakonec vybere Řecko.
Dennis J. Snower je předsedou Institutu pro světové hospodářství a profesorem ekonomiky na Christian-Albrechts Universität zu Kiel.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org