Medvědi, kteří sledují Čínu, předpovídají, že se její současné problémy budou jen prohlubovat a nakonec dojde k podobné krizi jako v letech 2008 a 2009. Tento názor nesdílím. Během posledních 20 let vznikly v globální ekonomice tři velké bubliny. První z nich souvisely s technologiemi, druhá s úvěrovou expanzí a třetí s komoditami.
První boom vedl k příliš vysokým investicím do kabelové infrastruktury a permanentním ztrátám na kapitálu v technologickém sektoru. Druhý boom vedl k předlužení a pádu několika bank. Komoditní bublina pravděpodobně ještě povede k defaultům u některých společností, které v této oblasti podnikají. K tomu se možná přidá pár čínských bank. Realitou jsou také nadbytečné kapacity v těžbě a dalších komoditních odvětvích. Z nich a z následných nízkých cen komodit budou ale těžit spotřebitelé a řada ekonomik.
Opakování krize z let 2008 a 2009 není pravděpodobné, protože země jako USA a Velká Británie se poučily a jejich banky se dnes nacházejí v mnohem silnější pozici. Krize se navíc jen zřídka opakují, ale investoři tomu moc pozornosti nevěnují a opakovaně predikují krizi, která se už jednou stala. I dnes slyšíme řadu medvědů, kteří varují před další verzí roku 2008. Například nedávno radila investorům, aby „všechno prodali“.
Obavy mám z toho, že zatímco dnes hledá většina krizi na Východě, zapomínáme na problémy na Západě. Hovořím o neudržitelnosti veřejného zadlužení, ke které významně přispívá pomalé tempo ekonomického růstu. Přechodně je tato neudržitelnost maskována monetární politikou, která stlačila sazby na rekordní minima a díky tomu se dluhová služba zdá být zvládnutelná.
Například Itálie má dluhy ve výši odpovídající 102 % HDP, ale tato země si může půjčovat za 1,5 % na deset let. Pokud by se sazby vrátily na historický standard ve výši 4,5 %, musela by italská vláda dosahovat rozpočtových přebytků v přibližné výši 4,5 %, aby udržela zadlužení na konstantní úrovni. Jelikož během posledních dvaceti let hospodařila italská vláda jen s deficity, takový cíl se zdá být nesplnitelný.
Podobnému problému jako Itálie čelí řada dalších zemí. Jejich řešení se zdá být velmi složité kvůli demografickému vývoji i kvůli samé podstatě demokracie. Politici totiž mají motivaci k tomu, aby zvyšovali dluh poskytováním bezplatné zdravotní péče a jiné podpory. Jean-Claude Junker to vystihl přesně, když jako premiér Lucemburska řekl: „Všichni víme, co bychom měli udělat. Nevíme jen to, jak být znovu zvoleni poté, až bychom to skutečně udělali.“
Přesto jsou výnosy vládních dluhopisů ve vyspělých zemích na historických minimech. Ekonomické realitě to určitě neodpovídá. A můžeme tvrdit, že pokud jsou předražené obligace, to samé platí i o akciích. Já sám mám na ně ale pozitivnější názor. Například nyní nabízí dividendový výnos ve výši 3 % a firma má za sebou dlouhou historii rostoucích zisků. Naopak švýcarské vládní dluhopisy nabízejí negativní výnos a podle mého názoru je tak naprosto jasné, které aktivum je atraktivnější.
Investoři by se měli v současném prostředí nejvíce obávat rostoucích výnosů vládních dluhopisů. My sami na nich máme otevřené krátké pozice. Zraky trhů se upírají zejména směrem k Číně, ale podle mého mínění bychom neměli zapomínat na možnost dluhové krize na Západě. Dokonce tvrdím, že nejde o to, zda tato krize přijde, ale jen o to, kdy přijde. Až se tak stane, krátké pozice budou vynášet. Co se týče akcií, platí, že demokracie vyžaduje další tištění peněz. A v takovém prostředí se akciím vede dobře.
Autorem je William Littlewood z fondu Artemis Strategic Assets.
Zdroj: The Telegraph