Zdá se, že čínští regulátoři přešli do útoku. Předseda Komise pro dohled nad bankami CBRC Guo Shuqing oznámil, že pokud nebude schopen zvýšit disciplínu bank, rezignuje. Pod jeho vedením roste tlak na finanční instituce, aby přestaly obcházet různá omezení, která mají brzdit úvěrový boom. Do ofenzívy přešla i centrální banka PBoC, která zvedla náklad likvidity, začala postupovat proti rizikovým aktivitám menších bank a ukončila program, který monetizoval část předchozího úvěrového růstu. Začali tedy regulátoři konečně brát snahy o zastavení úvěrového boomu vážně? Na to se ptá ekonom a expert na Čínu Michael Pettis pro Bloomberg.
Odpověď na položenou otázku je, soudí, vlastně jednoduchá: Jejich současná a další snaha bude skutečně vážná pouze v případě, že se vláda spokojí s nižším ekonomickým růstem. Pokud ne, o žádnou velkou změnu nejde. Jestliže totiž vezmeme do úvahy udržitelný růst čínské ekonomiky tažený poptávkou domácností a produktivními investicemi, dostaneme mnohem nižší číslo než u růstu taženého masivním objemem nových úvěrů. Ty financují zejména investiční projekty, které mají v první řadě za cíl udržet vysokou zaměstnanost a podpořit současnou ekonomickou aktivitu.
Ekonomové mají problémy s rozlišením zmíněných dvou typů čínského růstu a někteří z nich se dokonce domnívají, že žádné takové rozdělení ani nemá smysl. Měli bychom si ale uvědomit, že v centrálně plánované ekonomice není ekonomická aktivita to samé jako objem vyrobeného zboží a služeb. V takovém hospodářství mohou být totiž investice taženy i faktory, jako je snaha o zvýšení zaměstnanosti či daňových příjmů. HDP je pak stále měřítkem ekonomické aktivity, ale není dobrým měřítkem toho, kolik užitečného zboží a služeb bylo skutečně vyrobeno.
V prvním čtvrtletí letošního roku se čínské dluhy zvedly o 40 procentních bodů HDP. Do roku 2020 by mohly dluhy narůst o více než 50 bilionů dolarů. Přes dosavadní prudký nárůst dluhů se ale nepovedlo zvýšit růst ekonomiky výrazně nad její potenciál. Příčina je jednoduchá: Většina ze současného růstu pohybujícího se kolem 6,5 % je prostě jen umělým navyšováním ekonomické aktivity, které ovšem nevede ke zvýšení kapacit pro výrobu zboží a služeb. Až bude dluhová bublina pod kontrolou, růst HDP se sníží na zdravé tempo, ekonomika se posune k nové rovnováze a většina Číňanů si toho možná ani nevšimne. Příjmy domácností by ale musely začít růst rychleji a toho lze dosáhnout jen tím, že dojde k transferu bohatství od místních vlád k domácnostem.
Pokud se tedy chce čínská vláda vypořádat s úvěrovou bublinou a nechce zároveň dopustit růst nezaměstnanosti, musí v první řadě bojovat s řadou zájmových skupin na úrovni místních vlád. Schopnost omezit úvěrový boom je tak zejména politickým tématem, a pokud vláda nebude schopna přesunout bohatství směrem k domácnostem, růst bude možná dál poměrně vysoký, ale nedá se hovořit o tom, že by byl zdravý.