Íránský rial ztratil od prosince 2017 třetinu své hodnoty. Prudké znehodnocení směnného kurzu 10. dubna přimělo tamní vládu k tomu, aby zastavila domácí transakce v zahraniční měně a zakázala držení zahraničních měn v hodnotě přesahující 10 000 eur.
Po třech desetiletích relativně liberální hospodářské politiky, kdy úřady povolovaly devizové transakce v soukromém sektoru, a dokonce i odliv kapitálu, představuje tento krok vlády radikální změnu kurzu. Není to pouze z íránských obav z opětovného zavedení sankcí ze strany USA po 12. květnu, kdy se očekává, že americký prezident Donald Trump dostojí svému slibu z předvolební kampaně a od jaderné dohody s Íránem z roku 2015 odstoupí. Írán se už spíše adaptuje na nový svět, v němž vyhlídka na sblížení se Západem slábne.
Už dnes zapříčinila hrozba obnovení amerických sankcí krizi rialu. A Trumpova administrativa využívá jaderné dohody, dříve známé pod názvem Společný komplexní akční plán (JCPOA), k tomu, aby se pokusila donutit Írán k přijetí dalších omezení jeho jaderného programu a také programu balistických raket. V případě JCPOA usedl Írán k jednacímu stolu necelý rok po předchozím zhroucení směnného kurzu – v říjnu 2012 o 200% . Domněnka, že vláda Trumpovým požadavkům ustoupí, není tedy zcela mimo mísu.
Rok 2018 však není rok 2012. Íránci jsou dnes v otázce nápravy vztahů se Západem, a zejména s USA, mnohem méně optimističtí. Pokud tedy USA nesplní své závazky dané JCPOA, bude pro íránské lídry obtížné, ne-li přímo nemožné, další ústupky odůvodnit.
Rezistentní ekonomika
Jak ukázaly rozsáhlé prosincové a lednové protesty, Íránci jsou navíc mnohem méně optimističtí i ohledně schopnosti prezidenta Hasana Rúháního zajistit větší prosperitu. Zhroutí-li se Rúhánímu naděje na tržní reformy a hlubší integraci se Západem, bude možná nucen změnit kurz a přijmout „preferenci Východu před Západem“ hlásanou nejvyšším íránským vůdcem, ajatolláhem Alím Chameneím.
Íránským stoupencům tvrdé linie, kteří už dlouho brojí proti Rúháního protržním a proglobalizačním reformám, by to zajisté vyhovovalo. Upřednostňují strategii „rezistentní ekonomiky“. S tou přišel poprvé v roce 2012 Chameneí a dnes získává půdu pod nohama. Opírá se o nahrazování dovozu a upřednostňuje domácí investice před zahraničními ve snaze snížit závislost Íránu na západních ekonomikách a posílit jeho odolnost vůči hospodářským sankcím.
Zdálo se, že po uzavření JCPOA potřeba rezistentní ekonomiky vymizela. Íránské hospodářství se po dvou letech záporného růstu v roce 2016 výrazně zotavilo, neboť byly zrušeny mezinárodní sankce. Ekonomika rostla tempem 12,5 % ročně, do značné míry díky zdvojnásobení ropného exportu. Od té doby však zotavení citelně zpomalilo. V roce 2017 se tempo růstu vrátilo zhruba na 4 % a očekává se, že zůstane nízké i v příštích několika letech.
Vysoká nezaměstnanost a nesolventní banky
Stejně tak platí, že jakmile JCPOA vstoupila v platnost, vzniklo v íránské ekonomice 600 000 nových pracovních míst, avšak ani to nestačí k absorbci prudkého přírůstku počtu mladých lidí v zemi. Nezaměstnanost je dnes dokonce na historickém maximu, což platí zejména o mladých Íráncích s vysokoškolským vzděláním. Podle sčítání lidu provedeného v roce 2016 je ve skupině vysokoškoláků ve věku 20 - 29 let bez zaměstnání 36 % mužů a 50 % žen.
Jedním z důvodů nedostatečné nabídky pracovních míst je skutečnost, že vedoucí představitelé Íránu nedokázali v zemi zlepšit podmínky pro soukromé investice. V žebříčku podnikatelského prostředí „Doing Business“, který vypracovává Světová banka, obsadil Írán v letošním roce 124. místo, stejně jako loni. Liberalizačním reformám stojí v cestě mocné osobní zájmy, a íránská ekonomika tak zůstává stejně nekonkurenceschopná jako dříve.
Za chabý výkon Íránu je do značné míry na vině i Rúháního ekonomický tým, který se nedokáže popasovat s navršujícími se hospodářskými problémy. Jestli někdy Rúhání držel klíč od dveří k prosperitě, jak s oblibou tvrdil ve své prezidentské kampani v roce 2013, pak nedokázal včas najít klíčovou dírku.
Téměř pět let po Rúháního zvolení zůstává íránská bankovní soustava nesolventní. Íránské banky, které nesou zátěž nesplacených úvěrů nahromaděných během realitního boomu v prvních letech nového tisíciletí, nemohou kvůli sankcím od roku 2012 poskytovat investiční úvěry. Ve snaze přilákat vklady nabízejí úrokové sazby, které o deset procentních bodů převyšují inflaci, a předchozí vkladatele vyplácejí z nových vkladů. Vláda už několik pyramidových her odhalila a překazila. Pro zbytek nesolventních bank v zemi je však jedinou možností čekat na další realitní boom.
A aby toho nebylo málo, neustále vysoké úrokové sazby stlačily fixní investice zhruba na úroveň 20 % HDP, což je přinejmenším o deset procentních bodů méně, než je zapotřebí ke snížení nezaměstnanosti. Veřejné investice přitom nedosahují ani 3 % HDP, což postačuje sotva na financování údržby a oprav stávající infrastruktury. A protože naděje na vydatný příliv zahraničního kapitálu slábne, existuje jen malá pravděpodobnost, že se investice výrazně zvýší.
Zahraniční investoři přistupovali k Íránu obezřetně už před Trumpovým zvolením - podepisovali projekty, ale otáleli s faktickým vyčleňováním zdrojů. Podle Mezinárodního měnového fondu se v roce 2016 přislíbilo na nejrůznější projekty 12 miliard dolarů ze zahraničních zdrojů, ale skutečně se proinvestovalo jen 2,1 miliardy dolarů. A poté co teď vláda zavedla nová omezení kapitálových toků, se atraktivita země pro zahraniční investory ještě sníží.
Kapitálové kontroly jsou samozřejmě v souladu s „rezistentní ekonomikou“ upřednostňovanou konzervativci, z nichž jeden nedávno přiživil obavy z odlivu kapitálu prohlášením, že za pouhých pár měsíců odteklo ze země 30 miliard dolarů. Ve skutečnosti to pravděpodobně bylo 10 miliard.
Každopádně platí, že podle toho, zda a jak rychle se JCPOA v následujících měsících rozpadne, mohou být kapitálové kontroly pouhým začátkem velkého obratu. V situaci, kdy se ekonomická rozhodnutí přesunou z trhů na vládu, se Rúháního snaha vytvořit konkurenceschopnou a globalizovanou íránskou ekonomiku se skřípěním brzd zastaví.
Autor: Džavád Salíhí-Isfahání je profesorem ekonomie na Virginské polytechnické univerzitě (Virginia Tech), vysoce postaveným členem Brookingsova institutu pro oblast globální ekonomiky a rozvoje a výzkumným členem Ekonomického výzkumného fóra (ERF) v Káhiře.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org