V moderní kapitalistické ekonomice oslavujeme inovace, které vytvářejí tržní sílu, ale bojíme se rizik spojených s nekontrolovanou dominancí. Nikde nejsou tato rizika patrnější než u dnešních monopolů informačních technologií.
Otázka, jak podněcovat transformativní inovace, které mohou vést k ovládnutí trhu, a současně omezit zneužívání tržní síly, existovala dávno před nástupem digitální éry. Ve Spojených státech je ukázkovým příkladem příběh zakladatele firmy Walmart Sama Waltona. Tento veterán druhé světové války se vypracoval z majitele franšízové prodejny se smíšeným zbožím na malém městě v multimiliardáře a magnáta stojícího v čele firmy, která se později stala největším soukromým zaměstnavatelem na světě.
Je to strhující příběh o smělosti a podnikavosti, jehož součástí byly i inovace – například zřizování distribučních center v řídce osídlených oblastech nebo budování globálních nabídkových řetězců , o nichž se dnes učí studenti podnikání po celém světě. A obrovské zisky, které firma Walmart generuje majitelům, jsou zanedbatelné v porovnání s hodnotou poskytovanou zákazníkům v podobě nízkých cen, jež umožňuje schopnost firmy nakupovat a prodávat ve velkém měřítku.
Walmart však zároveň čelí kritice, že pustoší centra měst, odosobňuje nákupy a připravuje drobné obchodníky o živobytí. V budoucnu by firma mohla využít své tržní síly k tomu, aby začala drtit zákazníky (třebaže by jí pravděpodobně stál v cestě jiný, ještě ambicióznější kolos s názvem Amazon).
Američané zatím kreativní destrukci spojenou s podnikatelskými inovacemi do značné míry tolerují – ba dokonce jí tleskají – a k omezování potenciálních případů zneužití přistupují obezřetně. Navzdory pravidlům zakazujícím „predátorské“ ceny a „protikonkurenční“ fúze se cenové války a akvizice zvyšující tržní sílu lídrů v praxi umožňují. Nařízené rozchody firem – například Standard Oil v roce 1911 nebo v roce 1982 – jsou vzácné a regulace cen účtovaných „přirozenými monopoly“ (jako jsou elektrárenské společnosti) není příliš běžná.
Síla infomonopolistů
Tento přístup upřednostňující inovace pomohl udělat z USA pařeniště firem ovládajících světové trhy a digitální revoluce na tom nic nezměnila. „Infomonopolisté“ Google a vytvořili i díky malému počtu regulačních překážek bezprecedentní hodnotu pro zákazníky – a sami si přitom zajistili obrovskou tržní sílu.
Tyto firmy zařízly tradiční média, ačkoliv mnozí z poražených byli sami oligopolisty či monopolisty. Když televizní sítě ABC, a NBC ovládaly éter, účtovaly inzerentům přemrštěné ceny. Jedny či dvoje noviny, které měly v daném městě či městečku dominantní roli, se vyhýbaly zabijácké cenové konkurenci. To pomáhá vysvětlit, proč problémy tradičních médií – z nichž mnohé vlastní zámožné rodiny či konglomeráty – vyvolávají ještě vlažnější reakci než decimace nezávislých maloobchodníků Walmartem.
Ničím nebrzděný růst bezpochyby pomohl zvýšit hodnotu, kterou Google a dokážou nabídnout. Čím více hledání na Googlu proběhne, tím kvalitnější jsou výsledky. Čím více lidí používá , tím pádnější jsou důvody připojit se také. To láká inzerenty, z jejichž plateb se financují investice do kvalitnějších technologií a dodatečných funkcí.
Narušení soukromí uživatelů
Nekontrolovaná tržní síla však vytváří příležitosti ke zneužívání, zejména v oblasti soukromí uživatelů. Na rozdíl od televizních sítí či novin nezajišťují tito digitální giganti pouze publikum pro inzerenty; šijí reklamu na míru jednotlivým zákazníkům. Tento rozdíl není neškodný, poněvadž má-li být inzerce účinně šitá na míru inzerentům – čímž se maximalizuje její hodnota pro zadavatele (a potažmo i zisk pro platformu) , musí tyto firmy shromažďovat o uživatelích obrovské objemy dat.
Snad proto, že většina uživatelů nezná podrobnosti o tom, která data se shromažďují, projevují zatím překvapivě vysokou toleranci vůči internetovému sledování. Většinu lidí by rozhořčilo, kdyby nějaký megadiskont instaloval na nákupní vozíky štěnice, aby zjistil, co by se mělo u pokladny nabídnout konkrétnímu zákazníkovi, a to i v případě, že by to udržovalo nízké ceny a samotné sledování by neprováděli lidé, nýbrž stroje. Přesto se většina uživatelů nikdy neobtěžuje přečíst si například podmínky poskytování služeb Facebookem, než klikne na tlačítko „souhlasím“, a je lhostejná vůči míře sledování, kterou daná platforma provádí.
Rozsáhlé šmírování se naopak stalo novou normou. Otázka už nezní, zda by měl zpeněžovat osobní data uživatelů, nýbrž zda by se mělo požadovat, aby uživatelům za jejich data platil, nebo zda by měl dokonce účtovat uživatelům poplatek za to, že je ze sběru dat vyřadí.
Vůbec však není zřejmé, zda lze těmto firmám shromažďovaná data svěřit. Přestože trvá na tom, že nepřeprodává data inzerentům, nedávno se zjistilo, že tato firma umožnila politické poradenské firmě Cambridge Analytica shromáždit data od téměř 90 milionů uživatelů. A následná svědecká výpověď zakladatele a ředitele firmy Marka Zuckerberga před americkým Kongresem nevyzněla příliš přesvědčivě vzhledem k absenci reálných informací, které poskytl. Členové Kongresu – z nichž mnozí obdrželi od firmy příspěvky na předvolební kampaň – se v podstatě omezili na odsouzení lehkovážnosti a Zuckerberg slavnostně slíbil, že bude více investovat do bezpečnosti.
Ochrana uživatelů
Mohou však být data, která či Google nashromáždí, skutečně někdy bezpečná? Bez ohledu na to, jak vysokou částku někdo vynaloží na ochranu velkých databází, je bláhové věřit, že by ji nikdo uvnitř či vně obrovské a složité organizace nedokázal překonat. Ani americká Národní bezpečnostní agentura koneckonců nedokázala zabránit málo významnému externímu dodavateli Edwardu Snowdenovi, aby odtamtud odešel s paměťovou kartou plnou státních tajemství.
V některých případech, jako jsou zdravotnictví či bankovnictví, je veřejný přínos digitálně uchovávaných dat tak velký, že stojí za rizika. Většinou je však omezení sběru dat mnohem bezpečnější než spoléhání se na jejich ochranu.
Zajistíme-li, aby dnešní infomonopolisté mohli legálně shromažďovat jen velmi malé množství osobních dat (odpovídající například tomu, co mohou noviny zjišťovat o svých předplatitelích ), ochráníme tím uživatele, aniž fatálně snížíme přitažlivost dotyčných platforem pro inzerenty. Bez těchto omezení mohou rizika, která tyto platformy představují, začít v očích uživatelů převažovat nad jejich přínosy - takový vývoj by přitom mohl mít stejně dalekosáhlé politické důsledky jako ekonomický vzestup infomonopolistů.
Amar Bhidé je profesorem Fletcherovy fakulty práva a diplomacie na Tuftsově univerzitě a autorem knihy A Call for Judgment (Volání po rozsudku).
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org