Jednou z nejprodávanějších knih je nyní v Itálii román založený na životě Benita Mussoliniho „M“. Jeho autor Antonio Scurati se sice podle odborníků dopustil několika historických nepřesností, ale ducha doby, kdy se Mussolini dostal k moci, vystihl dobře. Kniha tak popisuje muže, který se snažil snížit byrokracii a dosáhnout vyrovnaného vládního rozpočtu. Ne proto, že by se vzhlédl v liberalismu devatenáctého století, ale proto, že chtěl udělat z Itálie opět silnou zemi. A věděl, že pokud někdo žebrá, nemůže si moc vybírat, píše na stránkách Politico Alberto Mingardi, který stojí v čele Istituto Bruno Leoni v Miláně a působí i na Cato Institute. Tento román je podle něj dobrým varováním pro zemi, „kde jsou konvence parlamentní demokracie pod každodenním útokem vládnoucích populistických stran“.
Leoni tvrdí, že strach z návratu fašismu je sice v dnešní Itálii přehnaný, ale nelze zpochybnit příklon k nacionalismu, přičemž historicky je podobná změna v této zemi po roce 1946 ojedinělá. Současná vláda pak v otázce vládního rozpočtu postupuje a uvažuje úplně opačně než Mussolini. V tomto smyslu určitě nejde směrem k obnovení velikosti Itálie a dokonce ani neprosazuje odklon od závislosti na bruselské byrokracii i přesto, že podle některých názorů se právě o to snaží. Současná italská vláda jen „nezodpovědně sází na to, že její země je příliš velká na to, aby padla, a tudíž se jí vždy dostane pomoci ze strany ostatních zemí“.
Současný návrh vládního rozpočtu „posune Itálii ještě dál od cíle vyrovnaného rozpočtu“. Řím se na rozdíl od minulosti už ani nesnaží ospravedlnit vyšší vládní výdaje nějakými mimořádnými okolnostmi. Laxní přístup k veřejným financím je prostě považován za nový normál a to ne kvůli vyšším investicím, ale kvůli vládnímu utrácení. Tento posun byl po výsledku posledních voleb predikovatelný a největší problém spočívá v tom, že současná vláda viní ze všech ekonomických problémů země zbytek Evropy. Jenže tyto problémy se začaly znatelně zhoršovat už od přelomu tisíciletí. Příčinou pak není společná měna, ale neschopnost provést potřebné reformy.
Leoni tvrdí, že podobná mylná ideologie je rozšířená i v oblasti imigrační krize. I zde Italové viní ze svých problémů Evropu, což je částečně pochopitelné. „Ovšem velká část problému pramení z laxní domácí politiky.“ Jasně se to ukázalo ve chvíli, kdy vláda začala vůči imigraci postupovat razantněji a následně prudce klesl počet imigrantů, kteří připlouvali do země. „Nový italský nacionalismus se točí kolem předpokladu, že lze vydírat ostatní země ve prospěch italského vládního rozpočtu. Proč šetřit, když můžeme utrácet za cizí?“ píše Leoni. Podle něj je taková politika paradoxně v přímém rozporu se skutečnými snahami o samostatnost a není divu, že se nesetkává ani s pochopením zbytku Evropy. Výsledkem je žebrácký nacionalismus, který si uznání nezíská nikde.
Zdroj: Politico