Nedávno jsem narazil na dvě zajímavé věci, které úzce souvisí s globálně intenzivně probíranými tématy budoucnosti kapitalismu, svobodných trhů a tak dále. Dnes bych se s vámi o ně chtěl podělit. Není to na činění nějakých silných závěrů, ale to je stejně jen málokdy. Jeden si ale dovolím, bude o pořadí důležitosti.
Za fosfáty musí mrkev platit, „trh“ je výhodný pro obě strany
Při diskusích o společenských a ekonomických systémech mohou zaznívat a také zaznívají i argumenty o jejich „přirozenosti“, či naopak „nepřirozenosti“. Což je ale často posun z bláta do louže. Přesto si dovolím poukázat na jednu věc, které si zase všiml v USA známý monetarista Scott Sumner. Jde o výzkum bioložky Toby Kiers, která působí v Amsterodamu. Sumner si konkrétně všímá jedné její studie a interpretuje její závěry tak, že „houby využívají nedostatek zdrojů tím, že za jejich produkci požadují vyšší ceny“. O co konkrétně jde?
Toby Kiers se věnovala koloběhu fosfátů mezi houbami a mrkví a zjistila, že houfy fosfáty „ochotně dopravují tam, kde jich má mrkev nedostatek“. Jinak řečeno, přesouvají jejich tok přes síť svých vláken z oblastí hojnosti do oblastí, kde jich je nedostatek. Bioložka nebyla schopná přímo zjistit, co je hybným faktorem tohoto procesu – jakou „cenu“ mrkev za tento přesun platí. Zjistila ale, že vlákna sítí hub jsou na jednotku převedeného fosfátu znatelně silnější v místech jeho nedostatku než v místech jeho nadbytku. To podle ní ukazuje, že „cena fosfátu“, která je za něj v prvním případě placena, je vyšší, než v případě druhém.
Islámský pohled
Pan Asad Zaman z Pakistan Institute of Development Economics se v roce 2008 ve své studii „Islamic Economics: A Survey of the Literature“ věnoval srovnávání západních ekonomických teorií a systémů s přístupem islámským. Ne se vším bych se úplně ztotožnil. Pan Zaman například staví proti sobě neoklasickou teorii, která za rozhodující prvek zdravé ekonomiky považuje konkurenci, a přístup Islámu, stojící na spolupráci. Třeba tohle téma by si podle mne zasloužilo mnohem více diskuse proto, že můžeme dost dobře spolupracovat právě díky konkurenci, ale také si pod rouškou spolupráce ostře konkurovat. Ale to nechme nyní stranou.
Pan Zaman tvrdí, že Islámský přístup podporuje spolupráci a štědrost jako hlavní ekonomický princip. Šaría jde tak daleko, že reguluje to, jak lze peníze vydělávat a také utrácet. Akumulace bohatství pak musí být spravedlivá, co se týče všech zúčastněných stran. Není tedy možné někoho zneužívat, podvádět, danit vybrané skupiny obyvatel, či třeba vydělávat díky tomu, že nějaká část společnosti chudne. Není tak například možné znečišťovat výrobou životní prostředí, či prodávat něco, co je neetické, nemorální.
Ohledně akumulace majetku Pan Zaman píše, že ten je výrazem důvěry, která nám byla dána, a také je naším testem. Obojí souvisí jednak s tím, jak jsme náš majetek získali, ale stejně tak s tím, jak s ním nakládáme. Islámské právo pak prý vede lidi k tomu, aby se dovedli postarat každý sám o sebe a nikdo nebyl závislý na druhých. Je prý také proti utahování opasků a podporuje, aby lidé žili v dostatku. Na druhou stranu se ale staví proti luxusu a nadměrné spotřebě.
Jedna věc je auto, druhá věc je způsob řízení
Já sám se na věc dívám tak, že jedna věc je současný systém a druhá to, jak jej používáme (třeba auto a způsob řízení). Systém může být sebelepší, ale i pak pracuje pouze s tím, co do něj vložíme. Pokud do něj vkládáme podvody, budeme „jím“ podvedeni. Pokud vkládáme chamtivost, budeme „jím“ nakonec ožebračeni. Pokud do něj vkládáme nevšímavost k životnímu prostředí, bude toto prostředí „on“ ničit, atd.
Jak jsem ale napsal v úvodu, nechci se tu pouštět do silných závěrů. Kombinace uvedených dvou „příběhů“ se mi ovšem opravdu líbí. První mě osobně naznačuje, že trh „přirozeně“ funguje i mimo lidskou říši. Druhý příběh – zmíněná studie, mi pak naznačuje právě to, co bychom tak do systému měli vkládat, abychom nebyli hluboce zklamáni (na první pohled jím, ale ve skutečnosti sami sebou). A dokonce si dovolím napsat, že tato rovina je mnohem, mnohem důležitější.