Je to bublina, když jsou nemovitosti v Číně relativně k příjmům dražší než v San Franciscu? A mají americké akcie nerealistická očekávání ohledně sazeb?
1 . Jen pomalu: Na počátku roku 2020 se výnosy desetiletých vládních obligací v USA pohybovaly kolem 0,5 %, nyní to je nad 1,5 % a nejen na dluhopisovém trhu se hodně hovoří o dalším růstu. Jak jsme třeba mohli číst v Perlách týdne, podle průzkumu BofA, respektive podle nemalé části tázaných, by akcie poslaly do znatelné korekce výnosy, které by se dostaly nad 2 %. Následující graf ukazuje, jakou cestu výnosům predikuje :
Zdroj: Twitter
Podle scénáře GS bychom tedy blízko 2 % měli být na konci letošního roku, nad 2,5 % by se výnosy nedostaly dříve, než v roce 2024. A podle sklonu křivky u jejího konce by trvalo ještě dlouho, než by se dostaly blíže k 3 % (která způsobila vlnku akciové nevole na konci roku 2018).
Mě osobně nepřipadá tento scénář od GS v kombinaci s rychlým ekonomickým oživením jako něco, co by mělo akcie ohrozit. Tedy pokud jsou si trhy vědomy, že nelze mít dlouhodobě minimální sazby/výnosy dluhopisů a vysoké tempo hospodářského růstu. Lze mít vysoký růst na nabídkové straně podporovaný volnými produkčními kapacitami, reflací, ale ne vysokou inflací a tudíž ne výrazným pohybem sazeb na úrovně odpovídající takovému stavu. Počítám, že o něčem takovém právě hovoří scénář od GS. Zda jsou akcie naceněny na něco ještě lepšího se možná ukáže.
2 . Čínská volba: Ač je Čína druhou největší ekonomikou světa, která globální hospodářství notně ovlivňuje, tamnímu dění není věnováno ani zdaleka tolik pozornosti, jako USA. Čína přitom řeší řadu problémů typově stejných, o jakých se diskutuje ve Spojených státech. Takže třeba Sheng Songcheng na stránkách South China Morning Post uvažuje nad tím, jaké ztráty by na trzích vyvolalo utahování čínské monetární politiky. Tedy podobné téma „ekonomika – sazby – trhy“, jako v prvním bodu.
Michael Pettis má k článku v SCHMP poznámku, kterou bychom si v této souvislosti mohli občas připomenout – pokud utahování monetární politiky vede k prasknutí bubliny, nedojde k destrukci hodnoty, ale ke zviditelnění toho, že na trhu byla hodnota mnohem menší, než jaké byly ceny (převyprávěl jsem to svými slovy).
Jinak řečeno, prasknutí bubliny neničí skutečné bohatství, ale bohatství (mylně) vnímané. Což ale může mít stále reálné důsledky, protože domácnosti nastavují svou spotřebu podle toho, čemu věří (a ne co „měří“). Nedávno jsem s úzce související věcí psal v „Irelevantní nerovnost v bohatství?“. Ohledně Číny pak ekonom míní, že ta nemá volbu, zda tu bubliny napáchají škody, či ne. Volba tak je, zda půjde o proces prudký a rychlý, či zda budou „ztráty“ rozloženy do delšího časového období.
Na to vše můžeme třeba namítnout, že podle některých názorů bubliny vůbec neexistují, či v měkčí verzi, že poznat jdou až zpětně. Pan Pettis v jiné úvaze poukazuje na to, že podle jedné studie z roku 2018 jsou průměrné ceny nemovitostí v Číně 9,3 násobkem průměrného ročního příjmu, zatímco v San Franciscu je to 8,4 násobek. Takže „pokud se nedomníváte, že bydlení v San Franciscu je levné, není to dobrá věc“. Dají se všechny bubliny poznat až zpětně?