Před pandemií se v řadě vyspělých zemí pohybovala inflace více, či méně pod inflačním cílem 2 %. Zase tolik se neřešilo, jestli zrovna o 10, 20, či třeba 30 bazických bodů, prostě šlo o režim téměř soustavného podstřelování. K přechodu na režim jiný nesoucí hodně změn, by přitom možná stačilo málo, oněch 10, 20, 30 bazických bodů. Tentokrát ale nad cílem. A k tomu dnes také trochu o změně inflačního cíle.
Malá změna, velké důsledky: Prostředí, kdy se inflace pohybovala dlouhodobě něco pod cílem, lze charakterizovat následovně: Sazby a výnosy bezrizikových aktiv se držely nízko, často tomu tak bylo i u rizikových prémií. Nízká tudíž byla požadovaná návratnost, a to i relativně k nominálnímu růstu celé ekonomiky. Což je prostředí extrémně vlídné pro riziková aktiva, včetně akcií. Firemní sektor minimálně v USA dokázal také v této situaci generovat vysoké zisky. K čemuž přispěla řada faktorů a zřejmě i relativně slabý trh práce a slabší mzdové tlaky. Finance byly levné a bylo jednodušší je získávat z řady zdrojů, tradičních i netradičních, až spekulativních.
Celkovou vlídností popsaného prostředí se prolínala uvolněnost monetární politiky, která odrážela právě to, že inflace se pohybovala ne hluboko, ale téměř systematicky pod inflačním cílem. Na celkový obrat v prostředí by pak z hlediska změny inflace možná stačilo málo – to, aby se pohybovala mírně, ale urputně nad cílem. Hovořím samozřejmě o tom, jak skončí současné snahy centrálních bank o snížení inflace velmi vysoké. Na to, aby se hodně změnilo prostředí, může stačit inflace velmi blízká cíli, ale z druhé strany, než na kterou jsme byli dlouho zvyklí.
Zvyšování cíle: O posunu inflačního cíle ze 2 % na 3, či 4 % se dříve hovořilo zejména kvůli hranici, kterou pro sazby představuje (červená) nula. Nominální sazby totiž nemohou klesnout (výrazně) pod nulu, a tudíž má centrální banka v prostředí silnější dezinflace, či dokonce deflace omezený prostor pro stimulaci přes sazby. Myšlenka byla taková, že zvednutím inflačního cíle třeba na 4 % by se zvětšila i vzdálenost „běžných“ sazeb od oné nuly. A tudíž by se zvětšil prostor pro stimulaci přes sazby v době, kdy by to bylo třeba. Což by mimo jiné omezilo nutnost pro kvantitativní stimulační metody se všemi jejich nezamýšlenými důsledky.
Dejme nyní stranou úvahy o tom, zda je výše uvedené dobrým nápadem v prostředí dlouhodobých dezinflačních tlaků. Úvahy o změnách inflačního cíle totiž minimálně v USA občas zaznívají stále, přestože se v dezinflačním prostředí nepohybujeme, naopak vládne vysoká inflace. Veškerá výše zmíněné logika a argumenty pro jsou tak irelevantní. Zvýšení cíle v době, kdy je inflace nad ním, by pak zavánělo zoufalostí. A šlo by podle mne o destruktivní krok z hlediska důvěry v danou centrální banku.
Jinak řečeno, o vyšším cíli se dá smysluplně diskutovat jen v době, kdy jej inflace podstřeluje. A myslím, že po zkušenostech z posledních dvou let je tato diskuse i na teoretické rovině na nějaký čas v podstatě pasé. Pokud tedy nenastane rychlý návrat do stavu „urputně pod cílem“.