Největší výzvou je dnes pro globální investory dluhová dynamika. Jak často slyšíme, v ekonomice se prostě nachází příliš mnoho dluhu, a platí to zejména o vyspělém světě. Výsledkem je pomalý růst. Dluhy mají také přímý dopad jak na fiskální, tak na monetární politiku. Není to tak dlouho, když jsme všichni předpokládali, že centrální banky jsou nezávislé. Každý centrální bankéř se ale do určité míry zodpovídá nějakému politickému subjektu. A tlak na snížení nezaměstnanosti a posílení růstu se v současné době nezávislosti centrálních bank dotýká. Z hlediska fiskální politiky pak většinou nedochází k inteligentnímu plánování, které by smysluplně řešilo nejpalčivější ekonomické problémy. Centrální bankéři tak experimentují a snaží se vyplnit vzniklou mezeru. Tím ale tlačí investory do rizika a následně dochází k odtržení fundamentální hodnoty a cen aktiv. K tomu roste i riziko inflace. Podle našeho názoru se bude výsledný efekt mezi jednotlivými zeměmi velmi lišit. Pro investory to představuje příležitost a bylo by chybou, kdyby tímto prostředím pouze pasivně proplouvali.
Příkladem, kdy je pasivní přístup na škodu, jsou například dluhopisové fondy. Pokud se budeme spoléhat na indexy založené na tržní kapitalizaci, skončíme s velkým objemem dluhu zemí, které jsou stále méně důvěryhodné, nebo u zemí s rostoucím inflačním rizikem. Podobné je to s dluhopisy zemí na periferii eurozóny. Spready u Itálie a Španělska sice poslední dobou klesají, problémy ale zdaleka vyřešeny nejsou. Podobné je to se Spojenými státy. Ty stále tíží vysoká nezaměstnanost a dluhy a podle našeho názoru je s nimi spojeno riziko dlouhodobé inflace a ztráty hodnoty měny. Do určité míry je situace podobná v Japonsku a Velké Británii. To vše může vést k posunům na globálních dluhopisových a měnových trzích.
Očekáváme dokonce, že přijde období opakujících se krizí. Reakce jednotlivých zemí na ekonomické problémy se totiž bude lišit a to samé platí o tom, jak budou reagovat trhy. Tento vývoj bude pokračovat až do doby, kdy bude dluh snížen na úrovně, které již nejsou pro ekonomiku nebezpečné. Rozdílná situace a politika v jednotlivých zemích pravděpodobně zvýší volatilitu na trzích a změní jejich vzájemné korelace. Monetární politika pak zvyšuje zejména volatilitu na měnových trzích a investoři by tak měli dobře zvážit, zda při zahraničních investicích podstupovat i kurzové riziko. Ekonomická politika zaměřená na měnový kurz bude přitom nabývat na důležitosti. Jejím nejvýraznějším příkladem je nyní Švýcarsko, agresivní management měny ale používají i některé rozvíjející se ekonomiky. Investoři v USA a dalších zemích, které dosahují výrazných deficitů, mají vysoké dluhy a utlumenou ekonomiku, by si měli být vědomi rizika záměrného oslabování měny. Na druhou stranu je ale jasné, že všechny měny oslabovat nemohou.
Podle našich očekávání si dolar v následujících třech až pěti letech udrží pozici hlavní rezervní měny, jeho dominance ale již nebude tak silná. Nemyslíme si, že by svět potřeboval jen jednu hlavní měnu a je přirozené, že dolar svou pozici bude postupně ztrácet. Tento trend nyní významně podporuje vysoká zadluženost USA, jejich strukturálně nízký růst a agresivní monetární politika. Podobný vývoj se ale může týkat i jiných měn vyspělých ekonomik. Vítězi nakonec budou země s vyšším růstem a silnější rozvahou. Mezi ně bude patřit i několik zemí z Asie a Latinské Ameriky. A těžit budou i měny zemí, které sice tak rychle nerostou, ale které také nemají vysoké dluhy. Příkladem je Austrálie, Kanada a státy Skandinávie. Investoři by tedy měli diverzifikovat do jejich měn.
(Zdroj: Pimco, Scott A. Mather)