Říká se, že generálové se vždy připravují na minulou válku. Například před druhou světovou válkou byly námořní síly Spojených států soustředěny do bitevních lodí, které se ukázaly být často k nepotřebě, na rozdíl od letadlových lodí. S ekonomy je to podobné jako s generály a admirály. Obvykle řeší problémy minulosti namísto toho, aby se objektivně podívali na data a snažili se určit problémy současné.
Velká deprese pro ně byla tím, co představovala druhá světová válka pro armádu. Tedy událostí natolik převratnou, že vyvolala úplnou změnu přístupu. Armáda zjistila, jaký význam mají letecké síly, zůstala ale zranitelná vůči typu války, která se vedla ve Vietnamu. Tam byly letecké síly málo použitelné. Ekonomové se poučili z Velké deprese, zjistili, že uvolněná politika, jak monetární, tak fiskální, může stimulovat růst. Vznikl nový dominantní směr – keynesiánství. Klasičtí ekonomové se domnívali, že jeho Achillovou patou je inflace a útočili na něj celá 50. a 60. léta. Keynesiánství se ale postupně odtrhlo od myšlenek Johna Maynarda Keynese. Ekonomické podmínky se navíc začaly výrazně lišit od toho, jak vypadala situace během Velké deprese. Ekonomové ovšem stále doporučovali stejné postupy, které fungovaly ve 30. a 40. letech.
Keynesiánská ekonomie byla postupně redukována na volbu mezi inflací a nezaměstnaností. Politici kladli větší důraz na snižování nezaměstnanosti a docházelo tak k růstu inflace. K tomu byla často podceňována role, jakou při růstu inflace hrála monetární politika. Keynesiáni se totiž soustředili zejména na to, jaký problém by mohla znamenat deflace a klesající ceny. Výsledkem byl protiútok vedený hlavně ekonomy z University of Chicago. V 80. letech se jim v podstatě podařilo svrhnout keynesiány z trůnu tvrzením, že inflace má v zásadě jedinou příčinu, kterou je nadměrný peněžní růst vyvolaný politikou centrální banky. Utažená monetární politika v té době už zlomila vysoké inflaci vaz a na popularitě nabíral názor, že je třeba svázat Fedu ruce.
Nyní se přesuňme do roku 2008. Je tu další recese, ekonomové jen velmi pomalu chápou její hloubku a vážnost situace. V čele Fedu stál naštěstí Ben Bernanke, který si byl vědom toho, jak chyby Fedu přispěly k prohloubení Velké deprese. Otevřel monetární kohoutky a udržel finanční systém stabilní. Podle mého názoru nás zachránil od návratu Velké deprese či něčeho ještě horšího. Klasičtí ekonomové, jejichž řady byly posíleny úpadkem keynesiánství a úspěšným bojem proti inflaci, viděli v celé situaci opakování 70. let. Opět se připravovali na minulou válku.
Snad všichni z nich začali varovat před rychlým návratem inflace a někteří radili, aby se lidé chránili nákupem zlata. Růst jeho ceny byl pak vydáván za důkaz skutečné hrozby inflace. Tito ekonomové požadovali, aby Fed okamžitě ukončil záchranné práce a stáhnul likviditu poskytnutou bankovnímu systému. Bohužel nešlo jen o akademickou debatu, protože v čele Fedu sedělo i několik jestřábů, kteří s těmito názory sympatizovali. Podporovali je republikáni a média jako The Wall Street Journal. Z některých jestřábů se postupem času staly hrdličky, ale neustálé útoky na Fed omezily jeho kroky a odsoudily ekonomiku k pomalému oživení a vyšší nezaměstnanosti, než bylo nutné.
Autorem je ekonom Bruce Bartlett.
(Zdroj: Economix)