Už řada lidí se spálila přitom, když se snažila predikovat, jaký bude další krok Vladimira Putina v oblasti zahraniční politiky. Je ale poměrně pravděpodobné, že prostě udělá přesně to, co kritizuje u Spojených států. A to znamená, že na pozoru by mělo být zejména Turecko. To, že Putin nejdříve něco zkritizuje a pak to sám učiní, je patrné už od roku 2007. Tehdy tvrdě kritizoval rozšiřování americké armády a stěžoval si, že „od chvíle, kdy zemřel Gándhí, už není nikdo, s kým by se dalo hovořit“. Jen o rok později už ale ruský prezident použil sílu za hranicemi své země. Došlo k tomu poprvé od konce studené války při invazi do Gruzie.
Spojené státy v roce 2008 uznaly nezávislost Kosova na Srbsku. Tento krok Putin opakovaně kritizoval s tím, že jde o porušení územní integrity jednoho státu. Ale neuplynul ani rok a on sám uznal vyhlášení nezávislosti ze strany gruzínských separatistů v Jižní Osetii a Abcházii. V roce 2014 pak byl ruský prezident pobouřen „pučem“ na Ukrajině, který během masových protestů provedly stovky tisíc Ukrajinců. Netrvalo ale dlouho a Putin podporoval protesty na Krymu a na východě Ukrajiny, které také požadovaly změnu režimu a navíc i odtržení od Ukrajiny. Jen nedávno se pak Putin změnil z tvrdého kritika vojenských útoků v Sýrii na člověka, který sám k podobným útokům zavelel. Rusko dokonce kopíruje Spojené státy i v tom, že celému národu ukazuje záběry z leteckých kabin vojenských letadel.
Rusko a Turecko stály od počátku na opačných stranách krize v Sýrii. Obě země ale byly schopny zdržet se většího konfliktu. To skončilo ve chvíli, kdy Turci sestřelili ruské letadlo. V posledních letech byl přitom Putin strategickým partnerem a přítelem Erdogana a Turecko bylo jedinou členskou zemí NATO, která odmítla uvalení sankcí na Rusko. Putin dokonce řadil Turecko na přední místo v jeho energetické diplomacii. I samotný Erdogan možná dopěl k názoru, že sestřelení ruského letadla, které se jen na několik sekund dostalo nad turecké území, nebyl zrovna nejlepší nápad. Největší záhadou ale není to, jak velké chyby se Turecko dopustilo. Překvapivé je hlavně to, jak velká je neochota Ruska k deeskalaci této krize.
Putin v případě Turecka ignoruje tlak jeho spojenců – Běloruska a Kazachstánu. Naopak signalizuje, že k normalizaci vztahů s Tureckem nedojde, dokud bude Erdogan u moci. Ruská reakce na sestřelení jeho letadla dokonce značně připomíná reakci Spojených států na ruské intervence na Ukrajině. Nejdříve Putin sáhl k ekonomickým sankcím. Pak zaútočil na Erdoganův vnitřní kruh, včetně jeho syna. Objevila se například obvinění z toho, že tito lidé obchodují s ropou od ISIS. A konečným signálem nepřátelství bylo pozvání představitelů kurdské Lidové demokratické strany do Moskvy.
Putin tedy dal jasně najevo, na které straně turecké občanské války stojí. Podobně podle něj jednal Západ v případě válek v Čečensku. Zčásti jde o demonstrativní pomstu, protože Putin musí doma ukázat, že Turecko platí za to, co učinilo. To ovšem není vše. Ambiciózní a vlivné Turecko, které pro Západ představuje přijatelnou formu islamismu, představuje pro Moskvu výraznou překážku jejím regionálním zájmům. Rusku nejde jen o podporu Assada. Putin se bojí i toho, že Turci přesvědčí Západ, aby začal spolupracovat s umírněnými islamisty namísto toho, aby se otočil k diktátorům, které podporuje právě Rusko. Putin pravděpodobně nepočítá s tím, že by Erdogan ztratil svou moc v dohledné době. Nyní je pozice Erdogana v Turecku stejně silná jako pozice Putina v Rusku. Zdá se však, že se Putin zaměřuje na dlouhodobý vývoj a bude se snažit podkopat tureckou ekonomiku a politický vývoj v této zemi.
Autorem je Ivan Krastev.
Zdroj: Bloomberg