„Když se Donald Trump dostal do Bílého domu, vládní dluh v rukou veřejnosti dosahoval 14,4 bilionu dolarů. Nyní to je 16,1 bilionu dolarů. Pokud nedojde ke změně současných zákonů, bude toto číslo dál růst a konec je v nedohlednu.“ To píše na stránkách The známý ekonom N. Gregory Mankiw. Připomíná, že v některých případech mají rozpočtové deficity, které dluhy zvyšují, smysl. Příkladem bylo období druhé světové války. Vyšší vládní výdaje tehdy mohly být pokryty zvýšením daní, ale takový krok by byl pro ekonomiku ohromnou zátěží. A dluhové financování je v takové situaci také způsobem, jak přesunout část celkové zátěže, kterou válka přinesla, na budoucí generace.
Velké rozpočtové deficity podle ekonoma dávají smysl i v době, kdy je ekonomická aktivita v útlumu. Tehdy automaticky klesají daňové výnosy a zvyšují se vládní výdaje. Pokud by měl být rozpočet vyrovnaný, vláda by musela jít proti tomuto trendu, ale tím by brzdila ekonomiku v době, kdy by jí to škodilo nejvíce. Vláda tak naopak často využívá své rozpočty pro vyrovnání cyklu a podporu hospodářství během recese. V USA tak činil Ronald Reagan, George W. Bush či Barack Obama. Jak ale tvrdí Mankiw, „současné deficity tak lehce ospravedlnit nelze.“
Prezident Trump nemůže tvrdit, že příčinou deficitů jsou ozbrojené konflikty, protože ty se on sám naopak snaží omezit. Pro deficity nehovoří ani ekonomická situace, protože ta je dobrá, zaměstnanost se zlepšuje a nezaměstnanost dosahuje 3,6 %. To je nejméně od roku 1969. V takové situaci by deficity měly být minimální, ale například projekce Rozpočtové kanceláře Kongresu ukazují, že by s poměrně optimistickými předpoklady měly v roce 2023 dosáhnout 4,6 % HDP.
Uvedený vývoj podle Mankiwa znamená, že americké vládní dluhy postupně porostou na rekordní úrovně, „což není udržitelné.“ Jak se dá tato situace řešit? Podle ekonoma lze odpovědět ve stylu jednoho kresleného vtipu, ve kterém je prezident obklopen svými poradci, a ti mu sdělují: „Náš plán na omezení deficitů je velmi jednoduchý, jen bude třeba opravdu hodně peněz.“ „Pokud nemáme budoucí generace zatížit neustále se zvyšujícím dluhem, musíme skutečně nalézt hodně peněz. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby. Buď se sníží výdaje, nebo se zvýší daně,“ konstatuje Mankiw.
On sám by podle svých slov raději zvolil omezení výdajů. Cestou by mohlo být zvýšení věku odchodu do důchodu, kdy by vláda „stále poskytovala záchrannou síť velmi starým, ale ostatní by museli pracovat, nebo žít na počátku stáří ze svých úspor“. Mankiw ale chápe, že takový přístup nemusí nalézt pochopení a pak zbývá zvyšování daní. Nesouhlasí ovšem s levicovými názory, které tvrdí, že vše vyřeší zdanění bohatých. Na to jsou vládní dluhy příliš vysoké. Američané tak podle něj budou muset zvažovat zdanění široké populace a k tomu by mohla posloužit například daň z přidané hodnoty, která je v Evropě široce rozšířená. „Jestliže nebudeme více platit my, budou platit naše děti,“ uzavírá ekonom.
Zdroj: The New York Times