Jakékoliv dlouhodobější hodnocení čínské ekonomiky se podle ekonoma Tima Taylora točí kolem toho, jak obrovské velikosti již dosáhla, a kolem možnosti, jak moc může ještě růst v budoucnu. V této souvislosti lze poukázat například na to, že ve vztahu k americkému produktu byl produkt Německa a Japonska nejvýše v době, kdy produkt na hlavu v těchto dvou zemích (opět relativně k USA) dosahoval maxim. Pokud tento vývoj vztáhneme k Číně, znamenalo by to, že její prostor pro další růst je stále obrovský. Její produkt na hlavu leží totiž výrazně pod americkým.
V následujícím grafu vidíme vývoj celkové ekonomické aktivity v Číně, Německu a Japonsku (relativně k USA). Tabulka pak ukazuje relativní výši produktu na hlavu v době, kdy dosáhl vrcholu, vedle toho je uvedena míra urbanizace. I její srovnání s hodnotami v Německu a Japonsku naznačuje velký potenciál dalšího růstu:
McKinsey Global Institute, z jehož analýzy Taylor čerpá, tvrdí, že v oblasti mezinárodního obchodu, technologií a financí se snižuje závislost čínské ekonomiky na zbytku světa. A zároveň se zvyšuje závislost zbytku světa na Číně. V tomto ohledu tedy ve světové ekonomice dochází k významnému posunu k nové rovnováze. V samotné Číně pak stále více ekonomické aktivity směřuje ke spotřebiteli a neprobíhá v oblasti investic a exportů.
Taylor poukazuje na to, že se často hovoří i o oddělení americké a čínské ekonomiky. V USA pak podle něj lze slyšet názory, které přirovnávají Čínu a její další vývoj k vývoji v Sovětském svazu a následně v Rusku, jehož ekonomika „jde od jedné katastrofy k druhé“. Jenže Taylor se domnívá, že Čína se nachází v úplně jiné situaci. Nespoléhá se na vývoz ropy a zemního plynu. Čínská vláda má sice pod kontrolou finanční systém, ale nejde cestou centrálního plánování ve stylu Sovětského svazu a je intenzivně propojena se zbytkem světové ekonomiky.
„Čína aktivně buduje dopravní a obchodní vazby, míra vzdělání a zdravotní péče tam prudce roste. Její budoucí růst bude pravděpodobně pomalejší a volatilnější, než tomu bylo během posledních 40 let. Stále však bude výrazně vyšší než ve vyspělých zemích, včetně USA. Řada otázek dalšího vývoje v Číně jde přitom daleko za hranice ekonomie. Staré mentální modely čerpající z doby, kdy byly Spojené státy dominantní silou a jejich hlavního protivníka představoval Sovětský svaz, nám ale v hledání odpovědí moc nepomohou,“ uzavírá Taylor.
Zdroj: McKinsey Global Institute, The Conversable Economist