Jen pár týdnů nás dělí od výročí události, na kterou by většina lidí ve Washingtonu pravděpodobně ráda zapomněla. Hovořím o začátku války v Iráku. V paměti mi v této souvislosti zůstalo zejména to, jak nezviklatelný byl tehdejší proválečný konsensus. Pokud se někdo pokusil poukázat na to, že Bushova vláda se evidentně snaží o manipulaci informací, byl považován za nezodpovědného ignoranta. To i přesto, že argumenty vlády tehdy nesnesly ani základní test logiky a rizika spojená s válkou byla enormní. Nezáleželo na tom, jaké důkazy byly odpůrci války předkládány. Z definice se svým nesouhlasem stávali bláznivými hipíky. Pozoruhodné je i to, že tuto nálepku neztratili ani poté, co se všechny jejich predikce naplnily.
Velmi podobný příběh se rozvinul během posledních tří let na poli ekonomické politiky. „Zodpovědní“ lidé se před třemi roky rozhodli, že správnou reakcí na ekonomickou krizi je fiskální utažení, protože prý hrozí okamžitá rozpočtová krize. Tento konsensus je opět nezviklatelný a jeho zastánci jsou stále vnímáni jako důvěryhodné osoby i přesto, že se mýlili ve všech svých predikcích. A z kritiků, jejichž předpovědi se naplnily, jsou opět hipíci. Nyní je tu významná otázka: Přinese nějakou změnu to, že se k těmto hipíkům přidal i Ben Bernanke?
Na počátku minulého týdne přišel Bernanke s projevem, kterému by měli všichni ve Washingtonu věnovat pozornost. Neřekl sice nic významně odlišného od toho, co z jeho úst zaznělo dříve. Tentokrát to však bylo vyřčeno jasněji, s větším důrazem a jazykem, který je srozumitelný všem. Bernanke nejdříve upozornil na to, že rozpočtový výhled není hrozivý. Federální dluh držený veřejností (včetně Fedu) by se v tomto desetiletí měl totiž držet na úrovni 75 % HDP. A poté Bernanke uvedl, že s ohledem na současnou ekonomickou situaci jsou vládní výdaje příliš nízké a ne příliš vysoké. Nakonec zmínil i skutečnost, že v prostředí utlumené ekonomiky mohou být snahy o snížení deficitů utahováním kontraproduktivní.
Nejde o to, že by se Bernanke nemohl mýlit. Doufejme, že zbožné uctívání šéfů Fedu skončilo s tím, jak špatně skončila reputace Alana Greenspana. Bernankeho postoj ale bere vítr z plachet těm, kteří tvrdí, že nikdo z významných ekonomů proti utahování neprotestuje. Konsensus elit nás dovedl do problémů a nyní je čas se z jeho vlivu vymanit.
Business Insider přináší interview s legendou hedge fondů Stanem Druckenmillerem. Tento rozhovor mi pomohl vyjasnit si následující otázku: Co je pro mě tak zarážejícího na lidech, kteří i přes vysokou nezaměstnanost a nízkou inflaci požadují utažení monetární politiky? Druckenmiller viní z krizového vývoje na finančních trzích uvolněnou politiku Alana Greenspana. Jde o značně pochybný názor, který odmítá většina seriózních analýz, které jsem četl. Vzpomeňme si například na to, že ECB měla politiku mnohem méně uvolněnou a i v Evropě se vytvořila velká realitní bublina. Podle mého hraje rozhodující roli mechanismus, který popsal Minsky: Lidé zapomenou na riziko a finanční systém se zblázní i bez toho, aby centrální banka držela příliš uvolněnou politiku.
Druckenmiller tvrdí konkrétně následující: Fed se chtěl vyhnout recesi, proto vytvořil bublinu na trhu s nemovitostmi. Nyní všichni viní chování na Wall Street a skutečně můžeme poukázat na několik špatných příkladů. Wall Street tak byla součástí problému, její chování však podpořilo i to, že z 20 let bylo 12 let s negativními reálnými sazbami.
Takže podle Druckenmillera jsme si měli prodělat recesi. Protože tu recese byla, bylo by přesnější říci, že měla být delší a hlubší, čímž se měly „vyčistit“ problémy vzniklé na Wall Street. Jinak řečeno, lidé, kteří se svými rodinami neměli s finančními spekulacemi nic co do činění, měli trpět. Při recesi se totiž prostě trpí a bylo třeba se nějak vypořádat s důsledky iracionálního chování investorů. Co takhle místo toho třeba opět začít regulovat trhy tak, jako tomu bylo dříve? Výsledkem takové regulace bylo 50 let bez větších finančních bublin.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)