Itálie dnes čelí jedné z největších recesí v historii, její ekonomika mezi lety 2007 a 2013 klesla asi o 8,5 % HDP. Současná situace je do značné míry odrazem krize v eurozóně a tvrdého utahování fiskální politiky, ke kterému dochází ve většině evropských zemí. Od roku 2007 se tak primární bilance této země zlepšila o 3,3 % potenciálního HDP, a to téměř výhradně jako výsledek zvyšování daní. To, že Itálie není schopna dostat se z recese, je ale podle mého názoru způsobeno hlavně její „ztracenou dekádou“, během níž neproběhly potřebné reformy na trhu práce a na finančním trhu. Výsledkem je malá konkurenceschopnost a pomalý růst produktivity. Krize tak pouze vyzdvihla na světlo to, co Itálie dlouho ignorovala.
Z hlediska měření konkurenceschopnosti jsou zajímavé zejména jednotkové náklady práce. V Itálii tyto náklady vzrostly mezi lety 2001 a 2011 ve srovnání s jejími hlavními obchodními partnery o více než 23 %. V Německu naopak došlo k poklesu o 9,7 %. Konkurenceschopnost dané země se zvyšuje, pokud klesají průměrné hodinové mzdy, roste průměrná produktivita práce, klesá míra zdanění práce či pokud oslabuje nominální kurz nebo dochází k relativnímu zvýšení DPH. Země tak může například přikročit k „fiskální devalvaci“, v jejímž rámci zvýší sazbu DPH u dovozů či sníží zdanění práce.
V roce 2000 byla cena hodinové práce v Německu ve srovnání s Itálií asi dvojnásobná. V následujících deseti letech došlo ke konvergenci nominálních mezd, produktivita ale tento trend nesledovala. V Itálii došlo k její úplné stagnaci, zatímco v Německu nastal prudký růst. Odhlédneme-li od vlivu daní, italské jednotkové náklady práce rostly o 32,5 % rychleji než v Německu. Německo navíc využívalo zmíněnou fiskální devalvaci, zatímco Itálie činila opak.
Na počátku byla tedy práce v Itálii mnohem levnější a poté došlo k částečné konvergenci. Problémem je to, že produktivita se nechovala stejně. Podle teorie by mělo docházet k tomu, že rozvoj některých odvětví v zahraničí povede k vyšší nabídce práce v domácí zemi a následně k tlaku na mzdy. V Itálii byl ale vývoj opačný. V současné době je velmi populární dávat vinu za problémy v této zemi Angele Merkelové, Mariu Montimu, euru či utahování. K prohloubení krize určitě přispěly cyklické faktory. Itálie ale platí za to, že dlouhodobě nebyla schopna provést potřebné reformy, což dusí inovace i růst produktivity.
Autorem je Paolo Manasse.
Zdroj: VOX