Inflace se vrátila rychleji, dosáhla výraznějšího maxima a ukázala se být trvalejší a neodbytnější, než velké centrální banky zpočátku pokládaly za možné. Původně vévodila titulkům ve Spojených státech, ale později se tento problém stal středobodem politických diskusí i v mnoha dalších rozvinutých ekonomikách. V 15 z 34 zemí, které Světový ekonomický výhled Mezinárodního měnového fondu zařazuje do kategorie vyspělých ekonomik (AE), převyšovala meziroční inflace v prosinci 2021 hodnotu 5 %. Takto náhlý a hromadný skok do pásma vysoké inflace (podle moderních měřítek) jsme nezažili déle než 20 let.
Stejně tak se inflační vzedmutí neomezuje jen na bohaté země. Rozvíjející se trhy a rozvojové ekonomiky (EMDE) zasáhla podobná vlna a 78 ze 109 zemí této kategorie se rovněž potýká s inflací přesahující 5 % ročně. Tento podíl EMDE (konkrétně 71 %) je přibližně dvakrát větší než na konci roku 2020. Inflace se tak stala globálním problémem – nebo téměř globálním, protože Asie prozatím zůstává imunní.
Hlavní hnací motory prudce rostoucí inflace nejsou ve všech státech totožné, zvláště pokud porovnáme AE a EMDE. Diagnóza „přehřátí“, která dominuje veřejné rozpravě v USA, neplatí pro řadu EMDE, kde byl fiskální a měnový stimul v reakci na covid-19 omezený a kde hospodářské zotavení v roce 2021 silně zaostávalo za růstem v AE.
Pandemií vyvolaná schémata propadu a zotavení se navíc výrazně liší podle příjmové úrovně jednotlivých zemí, pokud zotavení definujeme jako návrat ekonomiky k příjmové úrovni na obyvatele z roku 2019. Na konci roku 2021 splňovalo tento práh asi 41 % vysokopříjmových AE, oproti 28 % středněpříjmových EMDE a pouhým 23 % nízkopříjmových zemí.
Nepoměr mezi rozvinutými a rozvíjejícími se ekonomikami je ovšem ještě větší, než naznačuje toto srovnání, protože mnohé EMDE zažívaly pokles příjmů na obyvatele už před pandemií, kdežto AE byly většinou na nových maximech. Mnohé EMDE sice upravovaly odhady potenciálního výkonu v posledních dvou letech směrem dolů, ale prakticky nic nenasvědčuje tomu, že jejich inflační tlaky způsobuje především přehřátí coby následek výrazného stimulu hospodářské politiky.
Vývojem, který probíhá v rozvinutých i rozvojových ekonomikách současně, je vzestup cen komodit v kombinaci s rostoucí globální poptávkou. V lednu 2022 byly ceny ropy o 77 % vyšší než v prosinci 2020.
Dalším velkým problémem postihujícím rozvinuté i rozvojové ekonomiky jsou globální nabídkové řetězce, které jsou stále silně poznamenané událostmi posledních dvou let. Přepravní náklady raketově vzrostly. A na rozdíl od nabídkového šoku založeného na ropě, který přišel v 70. letech, jsou nabídkové šoky v souvislosti s covid-19 rozmanitější, neprůhlednější, a tudíž nejistější, jak zdůrazňuje i nejnovější zpráva Světové banky Globální ekonomické vyhlídky.
V zemích EMDE přispělo znehodnocení měny (kvůli nižšímu přílivu zahraničního kapitálu a zhoršování úvěrového ratingu států) k inflaci tažené importovaným zbožím. A protože jsou inflační očekávání v EMDE méně ukotvená a více navázaná na měnové pohyby, promítají se výkyvy měnového kurzu v těchto zemích do cen rychleji a výrazněji než v AE.
Dalším důležitým faktorem je inflace cen potravin. Během roku 2021 přesáhl dvanáctiměsíční růst cen potravin úroveň 5 % v 79 % EMDE (konkrétně v 86 zemích ze 109). A přestože ani AE nejsou vůči růstu cen potravin imunní, jen 27 % jich zaznamenalo cenový růst o více než 5 %.
Ještě horší je, že inflace cen potravin obecně zasahuje zvlášť těžce země s nižšími příjmy (a také domácnosti s nižšími příjmy všude na světě), takže v podstatě funguje jako regresivní daň. Ve spotřebním koši průměrné domácnosti v EMDE mají potraviny mnohem vyšší podíl, což znamená, že inflace v těchto ekonomikách pravděpodobně bude úporná. Dnešní vyšší ceny energií se přímo přetaví do zítřejších vyšších cen potravin (prostřednictvím vyšších nákladů na hnojiva, dopravu a tak dále).
A třebaže většina EMDE už nemá fixní měnový kurz (jak tomu bylo v 70. letech náchylných na inflaci), zůstává manévrovací prostor pro „skutečně nezávislou“ měnovou politiku v malých otevřených ekonomikách omezený i navzdory plovoucímu měnovému kurzu. Riziko, že tyto země dovezou inflaci z globálních finančních center, není reliktem minulosti.
Nejvýznačnějším rysem dnešní inflace je však její všudypřítomnost. Vzhledem k absenci globálních politických možností, jak řešit disrupce nabídkového řetězce, zůstává boj proti inflaci úkolem pro velké centrální banky. USA mají sice v roce 2022 nakročeno k mírnému zpřísnění měnové politiky (podle historických měřítek), ale to na zkrocení cenového růstu pravděpodobně nebude stačit. Jak jsme s Kennethem Rogoffem doložili ve studii z roku 2013, přetrvávající inflace v 70. letech do značné míry pramenila z tendence Federálního rezervního systému dělat příliš málo a příliš pozdě (a to až do příchodu Paula Volckera).
Včasnější a robustnější politická reakce velkých centrálních bank by z krátkodobého hlediska samozřejmě nebyla pro EMDE dobrou zprávou. Většina z nich by se musela potýkat s vyššími náklady financování a v některých by se mohla podstatně zvýšit pravděpodobnost dluhových krizí. Dlouhodobější náklady spojené s nečinností by nicméně byly vyšší. Když USA a další rozvinuté ekonomiky nedokázaly v 70. letech rychle zkrotit inflaci, musely se nakonec uchýlit k mnohem drakoničtějším politikám, což vedlo k druhé nejhlubší poválečné recesi ve Spojených státech a současně i k dluhové krizi v rozvojových zemích.
Jak říká staré přísloví: „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ Do té doby bude opětovně oživená inflace dál prohlubovat nerovnost uvnitř států i mezi nimi.
Autor: Carmen Reinhartová je hlavní ekonomkou Skupiny Světové banky. Clemens Graf von Luckner je ekonomem Světové banky.
Copyright: Project Syndicate, 2022.
www.project-syndicate.org