Profesor financí a valuační odborník Damodaran se na svém blogu Musing on Markets po čase vrací k tématu ESG investování, tentokrát ve vztahu k dění na Ukrajině a v Rusku. Takzvané ESG investování se zakládá na deklarované zodpovědnosti firem vůči životnímu prostředí a společnosti, Damodaran se o něm ale již dříve nevyjadřoval nijak nadšeně. Nyní píše, že v jádru věci jde o podvod, který slouží k obohacování konzultantů, dalších entit a společnosti, firmám a investorům nepřináší téměř nic. Podle profesora se také blíží okamžik, kdy se to jasně ukáže a současné dění na Ukrajině k tomu může pomoci. Jak?
Damodaran míní, že podle některých zastánců ESG jde o lék na všechno a pokud by firmy šly touto cestou, nenastala by finanční krize, investoři by neztráceli peníze kvůli korporátním skandálům a podobně. Jinak řečeno, ESG má podle některých názorů fungovat jako ochrana před krizemi všeho druhu. Nicméně poslední týdny ukázaly, že řada společností aktivních v Rusku má podle Sustainalytics vysoké ESG skóre, včetně firem , Sberbank, a Lukoil. K tomu Damodaran dodává, že ESG investování také předtím do značné míry vylučovalo ropné společnosti, protože ESG skóre je vychýleno směrem k obnovitelným energiím. Jenže „nakládat s fosilními palivy jako se zlem v době, kdy představují podstatnou část našich zdrojů energie, je pomýlené.“
Profesor pokračuje s tím, že ESG investiční fondy tedy nebyly před poslední korekcí a investicemi v Rusku nijak izolovány a jsou na tom v podstatě stejně jako fondy jiné. Jestliže pak někdo tvrdí, že hromadný odchod zahraničních firem z Ruska je známkou, že ESG se stalo běžně přijímaným pohledem, jde podle Damodarana také o tvrzení pochybné. Po sankcích totiž pro řadu firem již stejně nemělo smysl vyvíjet v Rusku aktivity, některé se mohly obávat znárodnění. K tomu prudce vzrostlo celkové riziko podnikání v této zemi a Damodaran dodává i to, že některé společnosti mohly své operace pouze přerušit, ne nadobro ukončit.
Není tedy řešením rozšířit záběr ESG? Podle profesora se to lehce řekne, ale těžko udělá, protože měření podobných rizik je složité a každý je vnímá jinak. Někomu by například mohlo dávat smysl sledování rizik spojených s chováním vlád. Společnosti z autoritářských režimů by pak měly nižší ESG skóre než ty z demokratických zemí. Pak by ale ti, kteří měří ESG skóre, museli odhadovat takové veličiny, jako je míra politické svobody. Pokud bychom pak po každé krizi rozšiřovali závěr ESG, nakonec bychom „chtěli měřit všechno a neměřili bychom nic“.
Profesor dodává, že ESG si získalo svou popularitu i díky tomu, jak dobře si tyto investice v minulosti vedly. Jenže jejich výkony byly dány zejména tím, že ESG portfolia byla vychýlena směrem k technologickým společnostem. Nyní už si ESG investice nevedou tak dobře, protože došlo ke změně prostředí a technologie už zaostávají. K tomu Damodaran dodává, že nemůže jít jen o přechodnou fázi, protože investice limitované nějakým měřítkem nemohou dlouhodobě vynášet více než ty, které si limity nekladou.
Skeptický tedy profesor zůstává k přínosům ESG na straně investiční návratnosti, ale i k faktickým přínosům na úrovni samotných firem a společnosti. Poukazuje například na to, že obchodované ropné společnosti pod tlakem ESG snižují svou uhlíkovou stopu, ale i tím, že prodávají své ropné rezervy. A přesun těchto rezerv z těžby do jiných firem pak lze z celkového hlediska těžko považovat za nějakou fundamentální změnu. Otázkou je podle Damodarana dokonce to, zda obchodované firmy neměly ve vztahu k těžbě odpovědnější přístup než noví soukromí vlastníci.
Zdroj: Musings on Markets